Jak jsme rodili, aneb děti nás překvapují od narození

Když tu Jitka Štanclová popisovala svůj „virtuální porod“ u televize, vzpomněl jsem si na to, jak jsme rodili my.

První máme dceru. Na manželce nebylo první těhotenství moc vidět, a protože se tenkrát tvrdilo, že holka bere krásu, tak jsem spíš očekával kluka. Bydleli jsme s manželkou tehdy v pronajatém domku v Kouřimi, odkud jsem já dojížděl do Sázavy a manželka do Kolína. Matka s kníračkou Bárou bydlela v Kolíně v bytovce cca 150 metrů od nemocnice.

Měli jsme rodit asi za 14 dní, tak jsme se v pátek přesunuli do Kolína, tam jsme nejprve navštívili manželčiny rodiče, u nichž byl na návštěvě ženin bratranec se ženou, a ti jí vůbec nevěřili, že by za pár dní měla rodit.

Měli jsme tenkrát v Sázavě víkendové služby, cca 2-3 hodiny práce v provozní laborce, vyšlo to jednou za cca šest týdnů. Mně vycházela služba na termín porodu, proto jsem si jí s kolegyní vyměnil.

A tak jsem v sobotu ráno jel vláčkem do Sázavy do práce a vrátil se krátce po obědě. V sobotu večer se u mámy zjevil můj bratranec se strejdou, měli nějaký splín a tak se zapíjelo. Když se vypilo víno, otevřel se fernet. Tato ďábelská kombinace mi neudělala dobře. Po objímání záchodové mísy a manželčině uklidňování, jsem usnul, abych byl záhy vzbuzen a pro změnu já uklidňoval chodící manželku, držící se za břicho.

Šli jsme za mámou do obýváku k televizi, chvíli se dívali, pak volali do nemocnice. Asi v půl třetí vyrazila naše výprava: žena rodička, její muž, její tchýně a fenka Bára, která nemohla zůstat doma, protože by štěkala a kňučela na celý barák. Před vstupem do porodnice jsem zůstal se psem venku a ženy šly dovnitř. Za chvíli se vrátila máma, že si tam ženu nechali a že bude rodit. Šli jsme domů, dal jsem si kafe a vyrazil na nádraží na vlak a jel do Sázavy si splnit svou pracovní povinnost. Abych stihl dopolední vlak, musel jsem se domluvit s kolegyní, aby to za mě dodělala. Myslel jsem si, že jsem už otec, ale ještě jsem to nevěděl (mobily ještě nebyly). Utíkám domů, potkám mámu na ulici, že mám dceru, že telefon z nemocnice ráno zaspala a jde to oznámit ženiným rodičům.

Druhý porod byl taky zajímavý, bydleli jsme už v Benátkách, a protože jsme neměli auto, byli jsme domluvení se dvěma kamarády, že nás do porodnice odvezou. Tak jako dcera si pospíšila o dva týdny, syn o jeden. Manželku s dcerou hlídala její máma, já byl na školení. V pátek jsem se vrátil, tchýně odjela. Sice jsem neměl nic nakoupeno (k zapití), ale nechal jsem to až na druhý den. A to jsem neměl dělat.

Zhlédli jsme večerní film v televizi, žena začala chodit, a že asi pojedeme. Tak jsem volal kamarádovi, ten zapíjel, že právě domalovali, ale že může jet jeho žena, která tolik nepila. Tak jsme k nim došli, dojeli do porodnice, tam si ženu nechali a já (otec v očekávání) se vrátil domů bez kapičky chlastu s kamarádem, který měl v pití náskok a ponoukal mne, ať dojdu naproti do krámku k Břízům nakoupit. Viděl jsem, že ještě svítí, našel číslo v telefonním seznamu a asi tak něco po 23. hodině zavolal, omlouval se a přemlouval. A tak jsem šel nakoupit asi půl hodiny před půlnocí do garážového krámu chlast.

Když kolem půl jedné volala, žena, že máme syna, už jsme ho bouřlivě zapíjeli. Tak „dramaticky“ vstoupili děti do našeho života.

Máme holku a kluka. Zatímco holka byla počata v zimě na horách, kluk v létě v nížině. Proto od té doby mohu rozdávat „knížecí“ rady typu: když chcete u druhého dítěte jiné pohlaví, dělejte to přesně opačně, než u toho prvního.

Mám i potvrzení tohoto „pravidla“, moje žena má sestru a obě jsou narozeny v srpnu. Bratři Nedvědové (aspoň tak to Honza vyprávěl) se oba narodili v září, čímž zdůvodňoval, že vypadají, jak vypadají, protože byli počati na Silvestra a jak při tom otec asi musel vypadat.

S mým bráchou už to trochu kulhá, já jsem se narodil v září, on v lednu. Rozdíl čtyř měsíců, ale není to sedm jako u mých dětí. Nakonec je to stejně jedno, hlavní je, když je při narození dítěte všechno v pořádku.