Hrát si se slůvky

Jednou z blogerských disciplín je hrát si se slůvky, odhalovat jejich význam a třeba je posouvat z negativna do pozitivna a příp. je i zesměšňovat.

Svět není černobílý a ohebná čeština dokáže hrubost zjemnit, třeba zdrobnělinami či vhodnými přívlastky zabarvit jinak. „Roztomilý buran“ vyznívá líp než „hloupý buran ze Zapadákova“.

Někdo si pod „silnou ženou“ představí feministku (síla čelit mužům), jiný ženu kypré (silné) postavy, jiný ženu, která zvládá všechny své role (matku, manželku, dceru, zaměstnankyni) v pohodě, s úsměvem a na víc nezapomíná ani na sebe. Další třeba ženu bojovnou, co se umí postavit za sebe a své nejbližší.

Jestliže (a asi nejen) mně připadá dnešní svět vzhůru nohama, tak pozoruju, že se mění význam některých slov. Původní význam se změnil, nebo se vykládá jinak. Napomáhá tomu tzv. politická korektnost, která z původních, před lety naprosto nezávadných slov, činí slova přinejmenším zavrženíhodná. Dnes, aby se jeden bál použít třeba slovo „černoch“ nebo „cikán“, protože je hned za rasistu a na souvislostech, v jakých ta slůvka použil, nezáleží.

U „zelených byrokratických stolů“ se vymýšlejí nesmysly, které nemají s praktickým životem nic společného, spíše mu překáží. Výsledkem je, že společnost se sama vyvíjí jinak a složitá pravidla, kterým snad nerozumí ani jejich tvůrci, se uplatňují, jak se komu hodí do krámu. Tak může být kdokoliv za cokoliv popotahován.

Navíc tvůrci předpisů jsou snad placeni za popsanou stránku. Jinak si totiž nedovedu vysvětlit, že předpisy mají třeba i sto stran textu. A v tomhle jsme nuceni žít a každý se s tím vypořádává po svém. Sice je mi z toho smutno a chtělo by se mi plakat nebo se vztekat, ale raději nad tím mávnu rukou a zasměju se.

Některým věcem a lidem zkrátka pozornost nevěnuji, nestojí mi za to. Řeším jen to, co souvisí se mnou samým, tj. práci, vztahy v rodině, v nejbližším okolí. Tedy to, co mohu nějak ovlivnit a snažím se užít si radosti.

Protože o tom ten život je, je jen na odpovědnosti a svobodné vůli každého z nás, jak bude svůj život žít.

Nikdo nejsme dokonalý a při psaní se dá těžko pohlídat, zda člověku z klávesnice neodlétl „jedovatý šíp“, který zasáhne svůj cíl, tj. někoho na druhé straně urazí. Také každý máme rád něco jiného, máme jiný styl humoru a co vypustíme do veřejného prostoru, už nelze vzít zpět. Pomoci může omluva či vysvětlení, na druhou stranu nemá vůbec smysl přesvědčovat přesvědčené.

Při setkání tváří v tvář si člověk pomáhá gesty, neverbální komunikace pak dokáže i „cynická či ironická slůvka“ zjemnit a zpravidla se protagonisté hovoru spolu zasmějí.

Samozřejmě i zde někdy vzniká bariéra nepochopení, ale pak obvykle stačí říct něco ve smyslu: „to byl vtip, vole“. „Aha, ale hodně pitomej“. „No jo, no, tak si dáme ještě jedno!“