Honzíkova cesta II

Má generace zná z povinné školní četby knížku od Bohumila Říhy „Honzíkova cesta“. Dokonce ji měly číst i mé děti. Nevím, zda zafungovala setrvačnost, nedostatek invence učitelů, školní osnovy.

Ta knížka byla vlastně o mně. Hlavní postava se jmenovala Jan Tichý, jen jsem neměl dědečka s babičkou na vesnici, kam bych měl jet vlakem, ale ve městě, kde jsem bydlel. Vyrůstal jsem u prarodičů na zahrádce a vlaky mám rád dodnes.

Byl jsem pozván na setkání blogerů do Prahy k „Žíznivému Jelenovi“, svoji účast jsem přislíbil. A protože se nestalo nic, co by mohlo cestě zabránit, vyrazil jsem. Dorazil jsem z práce domů, počkal na ženu, abychom se domluvili, že odjíždím do Prahy, že jsem ji o tom opravdu řekl (a ne si myslel, že jsem jí to řekl) a ona se kupodivu rozpomněla, že jsem jí to říkal.

Tím jsem sice předešel případnému nedorozumění typu „kde seš a co děláš v Praze?“, ale ujel mi přímý zastávkový autobus do Prahy a nechtělo se mi čekat hodinu a půl na další a přijet s dvouhodinovým zpožděním. Autem jsem kvůli pivku jet nechtěl.

Vymyslel jsem schůdnou variantu „brod“. Jet autobusem do Lysé nad Labem a pak vlakem na Masaryčku a metrem na Smíchov. Tato cesta poskytuje možnost využít PID jízdenky a tak jsem jel za 54,- Kč. Předtím jsem zavolal organizátorce, že dorazím, ale až před šestou.

Ještě loni bych se zdržel v Praze v práci, dojel na lítačku na místo určení. Nyní, když dělám doma, cestuji z maloměsta do velkoměsta po své práci. Jako „dítěti štěstěny“ díky mírnému zpoždění vlaků Českých drah jsem předběhl internetový časový plán cesty.

V Lysé stál vlak na Prahu a já tam nemusel 15 minut čekat na plánovaný spoj. Tenhle jel přes hlavní nádraží do Stránčic, měl asi dvě minuty zpoždění, což mi stačilo. Na hlavním jsem vymyslel, že nemusím cestovat metrem a pokud pojede vlak směr Praha-Smíchov, tak do něj nastoupím. A to se stalo, přestože vlak měl být už odjetý před třemi minutami. Tak jsem nastoupil, dveře se zavřely a odjel jsem.

Z nádraží jsem to vzal pěšky, na Knížecí je to kousek. Tohle znám a pak vím ulici. Nějak jsem si zapamatoval, že se mám vydat k „ženským domovům“, když jsem to tam obcházel a došel až na Radlickou, tak jsem si řekl, že to tady asi nebude.

Zastavil jsem se a pak se mi (venkovskému balíku v Praze) konečně rozsvítilo. Ulice se jmenuje Vltavská a tak bych se měl vydat směrem k řece a ne od řeky. Nevím, proč mě zase zmátly ty ženský (domovy). Tak jsem se našel, a do hospody vešel. Užil si jídla, pivka, pokecu. Atmosféru zvěčnil se zručností svojí vlastní Milan a já pak spolu s Nehvizdáky Pražáky (Soňou a Honzou) odjel na Černý Most a odtud neintegrovaným autobusem domů. Cesta domů tedy byla o celých 18,- Kč dražší, ale časově kratší. Bez bloudění a přímá, ne oklikou (to už ani nešlo, z Lysé jede poslední autobus po půl sedmé).

Jo, ještě poděkování Janě a ostatním za zážitek ze setkání.