Hloupý Honza

Přišel opět jeho čas. Dobro zvítězilo, radujme se. Tak nám to říkají v televizi a nahoře na hradě se radují. Přichází nový hradní pán.

Fešák. Kliďas. Poker face. Honza na to tak akorát kouká a něco mu našeptává, že to není úplně tak, jak se říká a jak to na první pohled vypadá. Jenže co, on je přece hloupý, a to, co říkají ti chytří, to platí a je pravda pravdoucí.

Vždyť kdo on je? Vypadá jak vidlák, chová se jako vidlák, sláma mu kouká z bot. Tak je zkrátka vidlák. A Honza ví na tuty, že vidlákem je. Co s tím nadělá a co by se pletl do vrchnosti.

Jemu se žije dobře. Ale před časem se mu žilo líp. Teď se musí s těmi vidlemi víc otáčet a stejně si nemůže dovolit to, co před léty. A to mu ti chytráci slibují, že za svou chaloupku bude platit víc a že s těmi vidlemi bude makat až do smrti. To se mu pranic nelíbí.

Co s tím? Vzít vidle a z podhradí vyrazit na hrad? To určitě není dobré řešení. A muselo by nás být hodně. A museli bysme vědět i to, co chceme, ne to, co nechceme. Musí se promyslet, co dělat. Nestačí mít plán A, je třeba mít i plán B. Mudruje si Honza.

Chce to se s někým poradit. S někým chytrým. Chytrost nestačí, spíš s někým moudrým. Moudrost je nad chytrost. Chytrost vymýšlí, moudrost ví. Chytrost se často změní ve vychytralost, a nepoučí-li se, tak dokonce v hloupost. Chytrost přece chyby nedělá. Chytrost je dokonalá. Zatímco moudrost připouští chyby a omyly a z nich se poučí.

Koho znám moudrého? U nás se chodí pro rady k dědovi. Říkají mu děd Vševěd. Tak se jde poradit k dědovi a povídá mu, že z toho, co vidí a slyší, nemá zrovna příjemný pocit.

„Víš to je přesně to, co potkalo před dávnými lety mě. Také jsem měl nepříjemné pocity, ale nedal jsem na ně. Rozum je tenkrát přehlasoval a pak to párkrát nedopadlo tak, jak jsem si představoval. Potom jsem se rozhodl na své pocity dát, a to mě nasměrovalo jít tam, kam mě zavedl ten příjemný pocit“, pravil moudře mudrc a dodal. „Hlavně si nic nedělej z toho, že jdeš třeba proti davu, to se občas stane“.

Honza poděkoval a o slovech moudrého starce přemýšlí. Nemám příjemný pocit z toho, co se stalo. A hle, nejdu s davem. Ale také nemám příjemný pocit z toho proti tomu nějak bojovat. Tak nejdu ani s jiným davem. Jít s davem je příjemné, pohodlné a také přirozené.

A najednou přijde moudro. Ti, kteří ti tleskali při tvé cestě vzhůru, ti samí budou na tebe pískat až půjdeš dolů.

Co zbývá? Každá bouře se přežene, někdy jsou dny těžší, jindy lehčí. Každý žije sám za sebe a je jen na něm, jak a čím bude žít. Sám si vybírá cestu. Někdo zdánlivě pohodlnou, nudnou, nezábavnou, dokonce děsuplnou, jiný více dobrodružnou, zábavnou a radostnou.   

Nechceš-li jíti s davem za Krysařem, tak prostě nejdi. Dav tě mít rád nebude. Krysař a jeho pomocníci už vůbec ne. Budeš pro ně přinejmenším za hlupáka nebo blázna.

A to je přece skvělé. Když je chytrost dostatečně namyšlená (doslova nadutá), stává se tak hloupou, že považuje moudrost za bláznivou a hloupou. Moudrost ví, že pýcha předchází pád. Nadutost si to ani nepřipouští.

Kacíři vědí, proč jsou kacíři. Vnucovaná dogmata jim prostě nesedí, pochybují o nich a drze se vyptávají a hledají. A nemohou si pomoct.