Fiktivní setkání po letech …..

Lidé se setkávají, scházejí, rozcházejí, nevidí se celou věčnost…a pak se zčistajasna potkají. A teď nastane okamžik pravdy: máme si dneska ještě co říct? 

Každý (i premiér a prezident) má své dávné spolužáky, kamarády. Může je potkat třeba na abiturientských srazech. Troufnou si např.: poslanci na takový sraz zajít? Asi jak kdo.

Nedávno jsem se (tady) přiznal, že znám Šimona Pánka, tedy toho tehdejšího bezstarostného šestnáctiletého středoškolského studenta z počátku 80. let… Tak si přemítám (i díky publikovanému rozhovoru s ním a reakcí některých blogerů), jak by asi dopadlo naše setkání po letech na sklonku roku 2015. Představuji si dva možné, ale úplně odlišné scénáře.

Rozrazím dveře jeho kanceláře, on zalapá po dechu „člověče, co si to dovolujete? Moment, někoho mi připomínáte… a už to mám! Nazdar, kde se tady bereš? Pojď, posaď se, co si dáš? Kávu, čaj“ a spiklenecky: „nebo něco ostřejšího? Whisky, koňak, šampus?“

„Když se neurazíš tak whisky“, odvětím a posadím se.

Šimon nalívá whisky: „vzpomínáš na to, jak si nás přišel umravnit v Ostravě na kolejích na Ekofilmu a pak ses ožral tak, až Ti bylo špatně, vole“?

„To víš, to se nedá zapomenout. Taky jste mě ještě zelenýho vytáhli večer do kina.“

„Do kina? To už si nevzpomínám“.

„ Na Tisícročnú včelu, to bylo ještě nesestříhaný a hrozně dlouhý.“

„Jo, a Romové chodili jen na tu první půlku. Když Dočolomanský skončil se šoustáním, tak šli domů“ (smích).

„Cha, cha. To jo, ale tenkrát to byli cikáni“. „To víš profesionální deformace. Ale co jinak, jak se máš, co děláš, kde žiješ? Povídej co rodina, děti…“

Tohle je můj pozitivní scénář. Existuje, ale i ten zcela opačný.

Ve druhé variantě vcházím do dveří, on zalapá po dechu a pak spustí: „Okamžitě vypadněte, tady nemáte, co dělat. Zavolám na Vás ochranku“.

„My se ale známe, pane řediteli“, pokouším se o smír. „Odkud?“ „Ze Zvířetic, to jste ještě chodil na gymnázium“. „Vážně? To už je dávno. To si nepamatuji. Počkat Vaše tvář je mi povědomá… A už jsem si vzpomněl, že Vy jste jeden z těch xenofobních pisálků na blogu idnes?“

„To taky“, přiznávám po pravdě. Bere telefon a než mne stačí vyvést tak ho slyším: „Ahoj Jaromíre, prosím Tě máme na seznamu toho Tichýho? Tak si představ, on je to prý můj známý. Dej ho do té lehčí skupiny“… „Nechci pro něj protekci, i Radek Polický mi potvrdil, že tenhle patří k těm umírněným. Není jako Konvička s Vojtekovou“.

Fabulovat a vymýšlet si je tak krásné. Mě to zkrátka baví, úžasné je hlavně to, co si člověk může dovolit v přímé řeči.  Jak se říká, cesty Páně jsou nevyzpytatelné a o náhody zde není nouze. Takže se klidně můžeme někdy někde potkat a pokecat. Věřím, že by to bylo blíže té první verzi scénáře a o něco laskavější (slušnější). Pokud bych se Šimonem potřeboval mluvit, tak bych se snažil úplně normálně se s ním spojit, poslat email nebo dopis, případně zatelefonovat. Věřím, že bychom i přes rozdílnost názorů dokázali diskutovat bez předsudků a ideologických manter. A srdečně se u toho zasmáli. Vždyť smích pomáhá překonávat bariéry. Já se smát nezapomněl. Pokud on ano, tak je to jeho problém. A já s ním nemusím ztrácet čas, protože mám těch smějících se kamarádů ještě dost.