Duševní hygienou k osvobození mysli

Býváme v zajetí mysli. Mysl nám myslí neustále. Produkuje myšlenky každou chvilku. Ponouká nás. Tak reaguj člověče! Co si o tom myslíš?

Jak to vyřešíš? Musíš na to pořád myslet! Copak nevidíš, co se děje? Proč sis o tom něco nepřečetl, proč ses nedíval na zprávy, abys byl informovaný?

Proč bych se měl dívat na zprávy? Protože to je důležité. Protože tam ti poradí, co si o tom máš myslet. A protože ti to radím já, tvá jedinečná mysl.

Nesmysl. Ty si jen vymýšlíš. Myslím si to. Což znamená, že s prominutím ho.no vím. Když o tom tak přemýšlím, vymyslel jsem, že tě, má drahá mysli, osvobodím.

Jak a od čeho? Nechám tě odpočinout, nebudu ti dávat tolik podnětů, zejména těch strašidelných, aby ti to tam tak nešrotovalo, co by se mohlo stát, co se určitě stane a ty mi pak přitáhneš do života nějaké neštěstí. Copak si neslyšela nic o zhmotňování myšlenek?

Tak tě prostě přeprogramuju z negativních myšlenek na pozitivní. To jako jde? Jde. Nejprve vypnu svou pozornost k tvým alarmujícím, děsuplným a burcujícím myšlenkám, pak převedu svou pozornost jinam. Ke kráse, k tichu, klidu, šťastným pocitům. Nechám tě odpočívat a nedovolím ti už mnou manipulovat a citově mě vydírat.

Už pár let provozuji duševní hygienu. Nedívám se na politické debaty, nesleduji zprávy ani komentované zpravodajství. Samozřejmě se zprávy ke mně dostanou. Většinou ty včerejší, už zastaralé, už se staly a nejdou odestát.

Místo negativních podnětů poskytovaných své mysli, poskytuji veskrze pozitivní podněty svému tělu: cvičení, pohyb, dýchání, studenou sprchu a trochu zdravější rozmanitější stravu.

Je fakt, že nyní už moc neotravuješ. Jednak nemáš moc podnětů, a jednak se časem každá mysl unaví, když moc myslí. Možná už si taky přišla na to, že nemyslet je svým způsobem osvobozující.

Takže jsem tě vlastně osvobodil. Už nemusíš tolik myslet a díky tomu mám větší klid na duši. Nakonec jsem se osvobodil i já. Z role otroka své mysli.

A také jsem tě naučil vystoupit z role mého otrokáře. Vím, že nějakou roli hrát potřebuješ a nesmíš chřadnout. Vím, že myšlení bolí, obzvlášť když seš v roli trpitelky. To pak bolí i celé tělo.

Jasně, že potřebuješ odpočinek, jakož i mé tělo, ale taky potřebuješ pracovat, tj. myslet. Jen přepni ten mód z role otrokáře a trpitele, na roli pomocníka a inspirátora.

Jo, občas se ti povede, že tě napadne něco praktického, něco, co mi vyřeší problém, zkrátka vymyslíš něco, co mi pomůže. To je fajn, protože se učíš mě už neovládat, ale sloužit mi.

To víš, že tě potřebuju. Ale hlavně jako pomocníka a za to zasloužíš mé díky. Ale už ne jako otrokáře a vládce nade mnou. Ikdyž vím, že se o to budeš pokoušet. Je to nakonec tvá přirozenost. Ale já už se nedám. Máš to marný.

Tak mi přišel na mysl tenhle malý nesmysl, který však má svůj smysl, narozdíl od nesmyslné války. Kdy konečně skončí ti, kteří války potřebují, a proto je i vyvolávají? Tak dlouho se hystericky a virtuálně válčilo s Ruskem, až Rusko vyvolalo válku skutečnou. Přáli jste si válku? No, tak tady ji máte! Zhmotnila se. Už si přejete mír? Už jste se poučili? Už jste to pochopili?

Ruská agrese je samozřejmě odsouzeníhodná, statečný odpor Ukrajinců obdivuhodný, pomoc lidem, kteří prchají před válkou, je nutná a potřebná. Jen není povinné sledovat 24 hodin denně válečné události a už vůbec ne o tom něco denně naplkat na svůj blog (či profil na sociální síti).

Užívejme si jarního sluníčka a přísunu vitamínu D, v bunkru slunce nesvítí. Nám tady o život nejde, válka tu není, jen ten těžší život, který nás čeká, s ní souvisí.

PS: díky Tomáši Gayere a Igore Chaune