Do třetice!

Tři blogy za rok? Chabý výkon, že. A to jsem tento třetí vůbec nechtěl psát. Chuť psát mě nepřešla, kdo ví, kde mě hledat a našel mě, tak ví, že píšu mnohem víc.

Možná více, než jsem psal sem. Možná pro daleko méně čtenářů. Za to pro ty, které mé psaní baví. A jak mi jde život? Zejména pro ty, které by ještě zajímalo, jak žije bývalý zdejší bloger, který jim sešel z očí a také asi z mysli. Samozřejmě nejen pro ně.

Musím upřímně napsat, že se mi daří opravdu lépe a radostněji: všichni v rodině jsou zdrávi, vnoučkovi bude brzy rok, dcera už je vdaná dva roky a letošek byl rokem syna, promoval na veterináře a v září se ženil. Během tří let mi přibyl do rodiny zeť, vnuk a snacha.

S manželkou jsme ustáli Kristova léta od svatby, od letoška začínám věk šestkou, která mi otevřela desetiletí, v jehož polovině mám nárok na důchod. A upřímně šel bych do něho už včera.

Výčet šťastných událostí ještě nekončí: dcera se zetěm koupili větší byt a já jsem si vydal knihu a v práci si to zjednodušuju a část agendy opouštím a předávám, čímž získávám více času a od nového roku mám čtyřdenní pracovní týden. Je to za stejné peníze, takže jsem dostal přidán volný čas (a tím i peníze).

Takto jsem se rozhodl, protože jinak bych vyhořel, díky neskutečné byrokracii a samozřejmě některým lidem. Pomohlo mi to ale najít motivaci a začít řešit svou „únikovou“ cestu. Asi bylo na čase. Ono nejde s potěšením pracovat v systému a paradigmatu, kterému jsem přestal věřit a chci se podílet na něčem jiném.

Na čem? Musíte hledat, já nemohu ani naznačovat. Anebo přece jen. Hledejte odpovědi na otázky: proč myslíte, že jsem napsal tenhle blog? A jak se dostanete k informaci o mé knize?

Mějte se všichni moc hezky, ať už si o mně myslíte cokoliv.