Divnolidi

Když už máme ten novotvar „lepšolidi“, tak klidně zaveďme další. Mohli bychom takovou skupinu lidí, kteří jsou jiní, a proto divní, nazvat „divnolidmi“.

Dříve byli takoví lidé označováni za blázny, ale v dnešní době, kdy se bývalé „nenormálno“ považuje za „normálno“, je vůbec těžké se do nějakého škatulkování a definování pustit. V zásadě záleží, z jakého úhlu (a z které strany) se na to člověk podívá.

Pro masožrouta je divný vegetarián a naopak. Pro muslima nemuslim, pro katolíka protestant. A tak by se dalo pokračovat do nekonečna. Svět je něco jako „velká hra“, pro někoho zajímavá a vtipná, pro jiného strašidelná, bolestná. Všichni jsme stejní (jako lidé), a přitom jsme každý jiný, jedinečný.

Každému se líbí či nelíbí něco jiného. Zajímavé je slůvko „mainstream“, česky hlavní proud. Vlastně ty hlavní proudy jsou dva. Jeden bych nazval oficiální menšinový, který hlásají „instituce“ a jejich lidé a druhý je proud většinový, lidový, který je vůči tomu prvnímu proudu v opozici a snaží se klást odpor. Např. tím, že nevolí ty lidi a strany, které jim vnucuje většinová představa lidí menšinového proudu (většinově zastoupeného v institucích).

V čem tkví ta odlišnost? V žité skutečnosti. To, co se line z institucí (tzv. pochod institucemi je asi dostatečně známá záležitost) neodpovídá tomu, jak žijí lidé mimo „instituce“, kteří jejich náležitosti konzumují. Co si představit pod institucemi a jejich náležitostmi?

Instituce jsou např. státní úřady, média, univerzity, ale patří sem i globální korporace, některé neziskové organizace. A to, co musí ti mimo instituce konzumovat, jsou pravidla, regulace a povinnosti, které odporují nejen životním zkušenostem, moudrosti a přirozenosti, ale především ztrpčují život. Tak vzniká vzájemné neporozumění, které vede k boji. Jedni se snaží přesvědčit druhé, že to, co vymýšlejí, je i pro jejich dobro, druzí vidí, že to k dobru pro ně nevede, a tak si brání to své.

Někteří lidé se pak stavějí do rolí bojovníků na jedné či druhé straně. Udržuje se tak určitá rovnováha. Boj je ale hlavně projevem strachu a jak se říká: násilí a nenávist, plodí zase násilí a nenávist. Je to hlavně o obětech a agresorech.  A ty role jsou zaměnitelné. Kdo dříve byl obětí, stává se agresorem.

Řekl bych, že to „matrixu“ vyhovuje. Lidé se „perou“ a systém (matrix) panuje. Ovšem jsou i lidé mimo tyto hlavní proudy, ti jsou divní, jsou to chyby v matrixu. Nemají strach, nenaskakují na materiální konzum, nedají se tak snadno zmanipulovat, ať již médii, reklamou či jinými institucemi vč. např. církve.

Jsou rození optimisté, ikdyž tuší, kam se svět řítí, a berou to tak, jak to je. Čím dál víc si uvědomují, že život probíhá v přítomném okamžiku a námi vnímaný svět (realita) je taková velká hra (iluze). Jistě, i divnolidi jsou do té hry vtaženi, nicméně mnozí to berou jako „božskou komedii“ a dokáží se na to dívat s nadhledem a humorem.

Přesvědčení lidé bývají poměrně agresívní a vzájemně se posilují. To nejsmutnější (ale zároveň nejsměšnější) je, že se sami berou moc vážně a bojí se své přirozenosti. Radši vymyslí xy pohlaví, aby si nemuseli přiznat, že ze svého přirozeného pohlaví mají nějaký mindrák a nechtějí se projevit přirozeně. Protože, co by na to řeklo jejich okolí.

Mj. divnolidi si nic nedělají z toho, co si o nich jiní lidé myslí. A někteří z těch divných, spirituálně laděných lidí, dokáží nějak vycítit (asi telepatie), co si myslí druzí. To je zdaleka nejlepší obrana proti podvodům, proti lži a pokrytectví, i těm tzv. fake news.

Předčí to totiž všechny regulace a je to zároveň obrana proti manipulaci a závislosti. Jen těch lidí je málo, a proto jsou divní. Inu, divnolidi.     

Vím, že v mnohých očích divný jsem. Posuďte sami: nemusím mít chytrý mobil, velké auto, nejsem na FB, žiji s jednou ženou stále v jednom manželství, stačí mi byt v paneláku, doplněný zahrádkou a malou chatou. Neberu (programově) žádné léky, televizi moc nesleduji, vydržím být off-line, krátké vzdálenosti do 2 km (20-30 minut) chodím rád pěšky, zaparkuji raději na vzdálenějším místě, než bych nekonečně kroužil u vchodových dveří. Upřednostňuji malé krámky bez front. V hypermarketu bývám vzácně a vždy jen jako doprovod.

Čtu raději z papíru, rád se směji a mám rád maloměsto, venkov, přírodu. Také jsem bílý heterosexuální muž a nestydím se za to. Jsem asi chyba v matrixu a navíc jsem spokojený, tedy rozhodně divný. Divnočlověk. Dobře mi tak!