Děti se hýbat nechtějí nebo nemohou?

Pomalu nastupuje období „obžerství“, kdy se přibývá na váze, a aby se váha vrátila aspoň tam, kde byla předtím, chce to se hýbat. Když jsme byly dětmi, tak jsme trávily spoustu času pohybem venku při spontánních hrách.

Dnešní děti tráví život ve virtuálnu s mobilem či počítačem. Vyvstává otázka: jak dostat děti do tělocvičen (či na hřiště) a přimět je k pohybu? Otázka, na níž odpovědět, není snadné. Hledá se způsob, jak zaujmout.

Zdatnost dětí je totiž velmi slabá, resp. značně nevyrovnaná. Dnešní děti hůře koordinují pohyby, mnohým dělá problém obyčejný kotoul, cvičení na hrazdě či přeskok přes kozu si někteří tělocvikáři netroufnou po dětech ani požadovat. Kde hledat příčiny tohoto stavu?

Nejvýznamnější roli má příklad a přístup rodičů. Tam, kde rodiče sportují, se dá předpokládat, že kladný vztah ke sportu získají i děti. Pokud se sport dělá jako zábava, čili pro radost, ovlivní to člověka na celý život. Pokud jsou rodiče příliš ambiciózní a dítě nemá ani talent ani vůli ke dřině, je to kontraproduktivní, dítě se může zaseknout, vzbouřit se a na sport zanevřít. Je jasné, že určitá část dětí se bude zabývat výkonnostním sportem a ti, co u toho vydrží, se mohou sportem i živit a proslavit se.

Ale co s dětmi, které vyrůstají v nesportovních rodinách, či získávají ke sportu nechuť či přímo odpor. Děti, které ze začátku chtěly sportovat, ale nemají na to, jsou neobratné, neohrabané a někdo jim ten sport znechutil. Zpočátku chodí do oddílu, trénují s ostatními, ale nejezdí na zápasy, soutěže a turnaje až se postupně vyčlení z kolektivu. A to je škoda. Nemělo by vadit, že nejsou tak dobré a je třeba jim nabídnout pohybovou aktivitu, která je neodradí a naopak motivuje. Kde takovou aktivitu hledat?

Např. v Sokole, nebo tam, kde se cvičí a sportuje pro radost z pohybu. Dobrý je i skaut, turistický oddíl, apod. V Sokole zpravidla může dítě získat potřebné pohybové návyky, naučit se správnému držení těla, věnovat se všestrannému pohybovému rozvoji bez jednostranné zátěže. Pod vedením školených cvičitelů a trenérů naplňovat tak hesla „sportem ku zdraví“ a „ve zdravém těle, zdravý duch“.

Jak motivovat děti a jejich rodiče, aby to nevzdávali? Třeba společným pohybem. V naší sokolské jednotě každoročně (na konci května) pořádáme „pohádkový les“ (po každé na jiné téma). Děti plní úkoly, dostávají odměny, se svým rodičovským doprovodem ujdou sedm kilometrů a ani si nestačí postěžovat, že by je bolely nožičky. Geniální je většinou jednoduché.

Chce to si hrát, vyzkoušet si něco nového, neobvyklého, zažít něco příjemného a přitom se nenásilně pohybovat. Jen se rodiče nesmí bát děti do Sokola (nebo jinam) přivést a pohyb jim „nezakazovat“. Tam, kde to jde, je nechat jít pěšky, nechat lítat venku, nechat vylézt na strom.

Sám jsem měl volnost pohybu, dal jsem prostor volnosti i svým dětem. Šlo to. Tam, kde sáňkovaly, to už dneska nejde. Změnilo se to.

Změnili se i rodiče, pod vlivem strachu se všeobecně propaguje pocit bezpečí a jistoty, a rodiče nejsou schopni tu volnost pohybu a svobodu dopřát svým dětem. Hodně se jich bojí. Jaká škoda.

A tak mne napadá, co kdybychom si dali do nového roku neobvyklé předsevzetí, resp. ze srdce si přáli přestat se bát. To se pak žije opravdu líp!