Čtyři dny off-line

Vypnul jsem na pár dní virtuální svět a žil chvíli bez všudypřítomného „matrixu“. Pak jsem přijel domů, televizi ze setrvačnosti večer ani nezapnul a ráno navštívil matku.

„Tak co, už se dohodli?“, ptá se matka. „Kdo, co?“ chvíli nechápu a pak mi to dojde. „Jo, Ty myslíš, jestli už upekli tu vládu? Tak to nevím, nesleduji to. Tuhle hru už nehraju“.

„Vždycky jsi byl informovanej a uměls to vysvětlit. Co si o tom myslíš?“, ptá se seniorka a tak chtě nechtě s úsměvem rozvíjím své „politické školení“.

„Především je to hra, a protože ji Babiš chce hrát, chce být tím premiérem, tak to bez něj nepůjde. Je houževnatej, umanutej a jde tvrdě za svým cílem. Navíc se dokáže přizpůsobit měnícím se podmínkám. Je především kšeftař“, pouštím se do diskuse. „Nejde o to, jestli se nám to líbí nebo ne. Ale ostatní jsou proti němu vyčpělí, působí jak obehrané desky a myslím si, že jsou ze hry. Socani si teď ještě chvilku to divadlo zahrají, bude na ně víc vidět, a kdo ví, zda se k nim voliči vrátí. ODS taky působí neslaně nemastně a s tímhle se těžko vrátí někam k 20 procentům podpory. Zkrátka to s tím programem „Antibabiš“ podělali“.

„S tím Fialou to moc nevyhráli“, doplní mne matka a já přitakám. „Možná by mohli zabodovat s mladým Klausem, ale těžko říct, je to posunuté už jinam. Už mne to nebaví, je to stejně jen hra, taková hra „o trůny“ a i ten Babiš se na trůnu dlouho neudrží, přijde čas, kdy ho to přestane bavit, nebo ho smetou dějiny (či voliči) na to pověstné smetiště dějin, howgh, přepněme na jinej kanál, mami, prosím“.

A tak pak už klábosíme o nás, o chatě, o počasí, jak jsme se měli a co se nám událo, kdo koho navštívil, kdo volal, co bylo k jídlu a tak. Prostě o těch věcech, co jsou mnohem důležitější, než nějaké sestavování koaliční vlády v Česku.