Co jsme se dozvěděli z prvního kola?

O čem bylo první kolo? A co nám o nás vypovědělo? Tedy podle mého úhlu pohledu. Nejsem politolog, jsem jen pozorovatel dění, a tak se pustím do toho, co jsem si z toho pro sebe vypozoroval.

Budu se věnovat hlavně těm pod čarou, těm, kteří se přišli zúčastnit soutěže a do finále nepostoupili. A těm, co se zúčastnili nebo nezúčastnili volby. O čem to vypovídá?

V mainstreamu se objevil analytický materiál Ministerstva vnitra o radikalizaci české společnosti. Pokud se nemýlím, uvádí se tam, že 10% radikalizace obyvatelstva je zvládnutelná a nebezpečné je vyšší procento. Tady se ministerstvo obává efektu „sněhové koule“.

Je samozřejmé, že každý si může pod „radikalizací“ představit něco jiného a je to poměrně široký pojem, který v sobě zahrnuje různé úrovně. V každém případě je radikalizace nepříjemná pro vládnoucí režim.

Zosobněním „radikalizace“ se stal Jaroslav Bašta. Jeho výsledek 4,5 % vypovídá o tom, že se režim nemusí bát a mainstream to má tvrdě v rukou.

Výsledky ostatních „outsiderů“ vidím takto: zvolili je jejich „fanoušci“ a ti, kteří nechtěli volit ani Baštu a ani nikoho z mediálně preferované trojky. Může se o nich tvrdit, že dělali jen „křoví“ těm třem hlavním, kteří byli předvybráni a předhozeni jako favorité. A byla jim tak umetena cestička a voličům tím prakticky řečeno asi toto: „můžete si sice volit, koho chcete, ale chcete-li zvítězit, vsaďte na naše tři koně. I tak si užijete adrenalin, protože postoupit mohou jen dva“.

Ti, kterým se to nelíbí, mohou volit proti (všeobecnému) trendu někoho z outsiderů nebo zůstat doma. A právě tohle bylo pro mě zajímavé. Hlasů pro „husity“ (Baštu) bylo sice málo, nejspíš jich je ale víc, částečně se přelili k Babišovi (měl výrazně víc, než se předpokládalo) a možná i k jiným kandidátům a nevoličům. Defenestrace opravdu nehrozí. Okamurův tah Baštou moc nevyšel. Pravděpodobně otěže protestů časem přebere větší sekáč.

Sečtené hlasy ostatních trpaslíků celkem: cca 11 %. Sečtené hlasy „svaté“ trojice: 84 %. Vzhledem k tomu, že postoupit mohli jen dva, musel třetí z kola ven. Danuše Nerudová se 14 %. Nevím, zda pochválit průzkumy, že se trefily, ale určitě splnily svůj účel, protože cíle byly naplněny.

A pak je tu účast. Tu lze nejlépe porovnat se dvěma minulými volbami prezidenta (2013 a 2018). První kola obou těchto voleb přilákala přibližně stejný počet lidí (60 %). Nynější volby přilákaly přes 68 %, což znamená, že nás to celkově zajímalo víc, než minule a že těch, co nepřišli, bylo méně.

Znamená to, že se žádná velká změna nekoná a rebelové vč. ignorantů jsou v (drtivé?) menšině, odhadem tak cca 25 % populace (je třeba započítat část nevoličů a část voličů i jiných kandidátů než Bašty). Trendy se nemění, obrat nepřijde. Dna ještě nebylo dosaženo. Nebo jsme se mu tímto vyhnuli? Snad jsme se vyhnuli tomu zběsilému tempu ke dnu. Cesta ke dnu bude trochu přibržďována, ať zvítězí ve druhém kole kdokoliv.

Ve druhém kole bude zvolen vítěz. Kdo bude chtít, může si „vychutnat“ kampaň. A zase se zúčastnit a zvolit vítěze. Vyhrát či prohrát. To je jediná jistota.

Na Hradě pak bude buď reprezentativní a snad i rozvážný pán, který dokáže aspoň trochu korigovat největší šílenosti, jež bude vláda prosazovat, anebo chaotik, který slibuje, že půjde vládě po krku a bude se snažit největší šílenosti brzdit.  

Tak si to užívejme. Nadějné je, že máme za sebou polovinu ledna a kdyby se zima vrátila a ukázala nám svou pravou tvář, na níž jsme v tom letošním začátku roku zapomněli, pak březen už je poměrně blízko. A platí, že do té doby se toho ještě může hodně stát.

Také platí, že žádný obrat k lepšímu nemůžeme čekat „shora“ od politiků, od držitelů moci. Od těch, co se jí drží jako klíště a bojí se, že by ji mohli ztratit. Každý jsme tu sám za sebe a nikdo jiný si to za nás neodpracuje, dokud toto nepochopíme a pořád budeme dávat vinu ostatním a trpět v roli oběti, žít ve strachu a nenávisti, moc se toho nezmění. Nebo spíš k horšímu.

Čekáme na dno a ono stále nepřichází, pak se budeme moct od něj odrazit. V nastalém chaosu se pak objeví lidé, kteří budou druhým pomáhat přežít. Pak oceníme sílu lidské sounáležitosti, odhodlání a (nejspíš vynucené) spolupráce.

Nadvláda přemnožených parazitů končí tím, že vysají své hostitele. Naděje do budoucna patří těm, kteří se těmi parazity nenechali tak vysávat a hlavně ovládat. Dokázali se jim postavit za cenu ztráty pohodlí, soukromí a museli ustát i řadu nevybíravých a nenávistných útoků od lidí, kteří se nevymanili z role oběti, ze svého strachu, kterým chybí sebeúcta i sebereflexe.