Chránit životy aneb proč právě takhle?

Opatření jsme přijali, abychom ochránili životy a nedopustili zahlcení nemocnic a zhroucení zdravotnického systému. Fajn. To, že se z těch opatření zhroutí také lidé, se neřeší.

Chránit životy je ušlechtilé. Jenže chránit životy za každou cenu na úkor druhých životů a v některých případech dokonce za cenu smrti (sebevraždy, nezachráněné infarkty, neléčené nemoci, neproběhlé operace, aj.) už tak ušlechtilé není.

Vždy je to otázka míry. Pokud existuje lidská společnost uspořádaná do státních útvarů, kde rozhodují k tomu právním řádem určené instituce na čele s vládou a Parlamentem, pak je jejich úkolem snažit se ty životy chránit. Pokud by nic nedělali, nic by sice nezkazili, ale nikoho by nezachránili a bylo by jim to vyčítáno.

Období korony nám na jaře 2020 ukázalo sounáležitost, odhodlání vydržet nepohodlí, určitá důvěra v to, že vláda přes jisté pochopitelné přešlapy krizi (když ji pomůžeme) zvládne. Po první vlně tu vládla naděje, zvládli jsme to a oddechli si.

Ale přišla druhá vlna a třetí a lidé už nejsou tak ochotni poslouchat a dodržovat opatření. Mají určitou zkušenost, mnoho lidí zažilo u sebe či svých blízkých těžký průběh nemoci, či jim někdo blízký zemřel.

Na druhou stranu jiní lidé tím prochází jako nůž máslem, dokonce neonemocněli, přestože jejich blízký nakažen byl.

Společensky přišel spíše stav zoufalství, vláda je „zoufalá“ z toho, že ji někteří lidé neposlouchají, že nedokáže vše uřídit a zkontrolovat. Objevují se případy „káže vodu a pije víno“, začínají se objevovat léky, které nějak z moci úřední nejsou podporovány, protože přednost má (po česko-byrokraticku zpackané) očkování. Takže nakonec někteří lékaři raději podají lék, který třeba v jiných zemích používají a jím tam zachraňují životy.

Jak to sleduji, napadají mne otázky zvídavého malého dítěte a ty obvykle začínají kouzelným slůvkem „proč?“ a když dítě své „proč“ spustí, nedokáže s tím přestat.

Také bych chtěl znát odpovědi na svá proč. (a taky s tím nedokážu přestat)

Proč jsou opatření mířena proti drobným živnostníkům?

Proč není zakázána distribuce a prodej přeslazených limonád Coca Colou počínaje?

Proč se nezavřou třeba MC Donaldy?

Proč se nezakáží (některé) reklamy?

Proč se dětem neumožní pohyb a sociální kontakt a místo toho se zavřou s počítači, aby se digitální demence rozšířila v celé generaci?

Proč se u nás nepoužívají léky, jinde již vyzkoušené?

Proč se u nás nemůže očkovat ruskou vakcínou?

Proč nemáme nějaké shrnující informace a porovnání dvou přístupů: vakcinace (Izrael) vs. „promoření“ (Švédsko)?

Proč nedokážeme pružně reagovat na mutace a chování viru?

Proč se upřednostňuje jeden (a zdá se že přežilý a nefungující) způsob ochrany – plošná uzávěra a plošná vakcinace?

Proč se nezamýšlíme nad jinými způsoby imunizace společnosti, která více ochrání ohrožené a nemocné, ale zároveň nebude (především psychicky) poškozovat zdravé?  

Proč se snažíme stále virus porazit a vymýtit, přestože vidíme, že se dostaví dílčí úspěch, aby vzápětí virus přišel s něčím novým a zase začínáme „od nuly“?

Dalo by se pokračovat dál. Zatím to na mne působí, že boj proti Covidu je boj posvátný, je to vlastně takový druh „hybridní“ války a kdo o tom pochybuje, nebo by chtěl aspoň jiný přístup, není ani připuštěn k diskusi.

Záchrana života je věc ušlechtilá, veskrze humánní a lze jí všechno zdůvodnit. Že je prováděna na úkor jiných životů, nevadí.

Zdá se, že se bude zachraňovat tak dlouho až skoro všichni padnou vyčerpáním a položí své životy v tom „svatém“, leč marném, boji s virem.