Černá labuť a její labutí píseň

Koronavirus je černou labutí a někomu zazpívá svoji labutí píseň. Přišlo zastavení. Přehodnocení priorit. Najednou se některé povinnosti odkládají a nejsou důležité.

Celý ten "matrix" není důležitý, ti, co bývali důležití, věčně na očích, propagováni, už nejsou tak vidět, někteří i zmizeli nebo aspoň byli upozaděni, nevěnuje se jim pozornost.

Najednou se objevuje obrovský tvůrčí potenciál, spolupráce, solidarita, vše vytvořené ne ze strachu a díky kontrole, ale právě naopak. Díky soucitu, zodpovědnosti. A mění to i zpravodajství a média. Přibylo pozitivních zpráv o lidství, spolupráci, sounáležitosti navzdory karanténě, nebo spíše díky ní. Výroba roušek, možnosti 3D tisku, nanovláken jako filtru do roušky, kultura a vzdělávání přes internet. 

Také se ukazuje, že „vrchnost“, tzv. parazitické struktury nejsou tak veledůležité a moc nepomáhají. Soukolí je příliš složité, vyžaduje přílišné náklady, aby se udrželo v chodu. Proč nemohlo ministerstvo objednat roušky, protože muselo zadat výběrové řízení? Nebo jak to bylo?

Příliš byrokratický a zkorumpovaný systém založený na složitosti, kontrole, ovládání (manipulaci), chamtivosti a pokrytectví je v zásadě protilidský, proti přirozenosti, proti přírodě ... Typicky přebyrokratizovaným kolosem je EU. Zdá se, že ji potřebují hlavně ti, kteří si díky její existenci v této podobě dobře žijí.

Teprve nouzový stav umožnil vše řešit pružně, možná trochu chaoticky, ale rychle, účelně. Zkrátka na místě byla rozhodnost. Nouzovým stavem zmizela poklička (či žába na prameni) a začaly se dít věci. Např. se objevil prof. Prymula jako vrchní velitel, Hamáček odhodil masku a probudil se k činu a zdravému rozumu, zdá se mi, že i Babiš se chová lépe, jeho pracovitost a odolnost se teď hodí. A jeho projev (ať už ho psal kdokoli) byl vskutku státnický. Už to, že si ho dovolil přečíst, že tam bylo mnoho díků a proseb, ho zlidštilo.

Imunitu posílíš, nebudeš-li se bát, budeš-li v rovnováze. Rouška není projevem nesvobody a strachu, ale ohleduplnosti vůči druhým.

Vypadá to, že se tvoří (nebo aspoň už pomalu vykukuje) nová společnost, kde svou roli hraje lidství a zodpovědnost. Transformace společnosti je v plném běhu, nastává čas totální proměny snad ve všech oblastech. Návrat k lidství, přirozenosti, rovnováze. Návrat k sobě.

Takže do budoucna se lze dívat s nadějí, vírou a láskou. Ovšem musíme projít tou temnou chvilkou, abychom se zastavili, přemýšleli, napravili se, získali tuto zkušenost, dostali se do rovnováhy. A bude to bolet, někoho víc, někoho míň.

Nenechme si to vzít, nenechme se opít rohlíkem, opusťme staré paradigma zadřeného stroje, který na udržení se v chodu spotřebovává více energie, než dodává. Tento „matrix“ dosluhuje.

Zatím ta labutí píseň (a současně tíseň) nejvíce dopadá na cestovní ruch, letectví, pohostinství a spoustu drobných služeb (osvč). Pro vlastníky, zaměstnavatele a zaměstnance je to negativní, hrozí ztráta práce, výdělku, ale pozitivní je to pro přírodu, planetu. Dostala možnost regenerace, ve vzduchu je méně zplodin, v oceánech méně odpadu, může se „očistit“.

Tohle odvětví asi čeká řada bankrotů, pročistí se. Pokusme se lokálně zachránit, co se dá, restaurace živnostníků v místě. Pokud odejdou globální hotelové řetězce ze země, nechť (zbankrotované) hotely koupí města a obce (nebo stát, který je pak na ně převede) a mohli by je předělat na byty.

Snad se zbavíme těch nadbytečných parazitů, kteří vytváří tu zbytečnou pokličku. Ukazuje se, že ničemu moc nepomáhají, dokonce ani ti, kteří to mají v popisu své práce, nechávají se (od nás) dotovat a ještě (nás) peskují, že nejsme dostatečně solidární. Přitom to umíme, když je potřeba, doma si pomáháme navzájem.

Přejme i jim „procitnutí“, a když se ocitnou v tísni, pomozme jim. Třeba jim nabídněme práci na čerstvém vzduchu, v zemědělství, ve stavebnictví. Tam, kde teď (kvůli zavřeným hranicím) chybí zahraniční pracovníci.