Být vědomě zdrženlivý

Snad se mi to v životě i vyplácí. Nechci jednat rychle a zběsile a vnímat věci černo-bíle. Snažím se jednat pomalu a klidně. Je to zdravější životní tempo a také se říká, že trpělivost růže přináší.

V zásadě tím vědomě házím vidle do zběsile rychlého společenského systému. Zpomalování rychlosti, o to tu jde. Nemá smysl proti systému bojovat, on je totiž na boji založen a všem nám ho vnucuje. Poslední roky stále bojujeme, vyhlásili jsme boj proti suchu (jak bychom dnes byli za sucho rádi), pak (marný) boj proti koronaviru, proti antivaxerům, probíhal boj proti Babišovi, Zemanovi, Trumpovi, probíhá boj proti dezinformacím a v současnosti ten reálně nejsmutnější a nejhorší boj: ruská vojenská invaze na Ukrajinu.

Systém (resp. režim) není nepřítel, jen není k žití, ztrácí se v něm svoboda a lidská důstojnost. Také rovnováha a rozmanitost. Rychle a zběsile postupuje digitalizace, kontrola, cenzura, byrokracie. Proti tomu se zvedá vlna odporu. Tím, že lidé proti systému otevřeně bojují, dávají mu energii a pozornost, čímž ho nevědomky posilují (či spíše udržují při životě), protože tu energii a pozornost potřebuje. Ze systému se bojovným odpůrcům vrací zpět akorát tak tvrdší represe.

Obyvatelstvo se dělí na takové tři nesourodé skupiny. Nejvíce jsou vidět a slyšet aktivní podporovatelé a aktivní odpůrci. To jsou ti „černí“ a „bílí“, kdy každá skupina vidí samu sebe v té lepší barvě (bílé barvě dobra). Pak je taková velká skupina (šedá zóna), která nemá vyhraněný postoj, kterou tyto boje (aspoň některé) míjí. V ní jsou i ti, kteří neprovokují, tj. nestaví se na viditelný odpor, ale zároveň režim nijak nepodporují.

V podstatě svou „aktivní“ (vědomou) pasivitou a ignorancí režim malými každodenními krůčky rozleptávají. Tato skupina má tendenci se časem zvětšovat, jak roste úsilí vrchnosti udržet si moc za každou cenu (tj. postupné zavádění totalitního systému). Postupně na jedné straně odpadá část aktivních odpůrců, stávají se pasivnější až přejdou do pasivní rezistence, tedy ignorance režimu, ale současně na druhé straně klesá i aktivní podpora režimu, protože i tady přechází část podporovatelů z aktivity do pasivity, až nakonec režim vědomě ignoruje.

Hlavní příčinou je, že lidé ztrácí důvěru v systém (režim) a jeho představitele. Začali pochybovat o důvěryhodnosti informací, neboť zřeli trhliny. Nedostávají odpovědi na své otázky, kromě jediné odpovědi: „nepátrejte, neptejte se, dodržujte opatření, nepřemýšlejte o jejich nelogičnostech, a hlavně nám věřte, protože to s vámi myslíme dobře“. Přeloženo do (s)prosté lidštiny "držte hubu a krok".

Pokud je většina vědomých ignorantů, kteří režim nesytí svou pozorností a nedávají mu svou energii, kterou si uchovají pro svůj vlastní život sice v systému (režimu), ale bez jeho podpory, režim „umírá“ na nedostatek energie. Jednoho dne se sesype jako domeček z karet. Žádný režim není věčný.

Jinými slovy se na to dá dívat asi takto: část lidí je „ztracených“, zhypnotizovaných režimem, část je „probuzených“, tj. ti, kteří se režimem zhypnotizovat nedali, přičemž část se staví na odpor a další část se snaží režim ignorovat a pak je část „spící“ a čeká se až se „probudí“. Až jim konečně dojde, že v tomto „prolhaném“ systému nechtějí (nebo nemohou) své životy žít tak, jak by si přáli, a nějak se ke svému „probuzení“ postaví.

Ideální je, jedná-li se o probuzení i „spirituální“ ve smyslu „vnitřního božství“, ne nějakého vnějšího „guru“ (sekty), příp. i jakékoli církve vedené zaslepenými dogmatiky nebo dokonce fanatiky. Takto probuzený člověk je ochoten a schopen nahradit svůj strach odvahou a následně hlavně láskou.

A to je naděje a zároveň východisko. Takto to vnitřně cítím. Nemá smysl opravovat přežilý vertikální (centralistický) systém, ale podporovat posilování té horizontální složky systému, toho obyčejného praktického lokálního života, života v rodinách, v sousedských komunitách, kde každý něco umí a může přispět. Říká se tomu svépomoc. Není to jen o hlavičkách, ale taky ručičkách.