Byl bych srab nebo ne?

Představuji si, co bych dělal, kdybych nebyl v době Covidu, tam, kde jsem byl a byl tam, kde jsem byl dřív. Tedy, kdybych nebyl v malém družstvu, kde jsem si sám vlastním šéfem.

Firma do 10 zaměstnanců, kam se ty restrikce dostaly až úplně naposled. Jediné, v čem to „pomohlo“ byly zrušené domovní schůze velkých domů nebo jejich náhrada za schůze korespondenční.

Dřív jsem byl pěšákem na úřadě státní správy, a ještě před tím učitelem. S respirátorem by to šlo na úřadě asi přežít líp. Kancelář jsem měl sám pro sebe, návštěvy by nejspíš byly omezeny, tak jen styk s kolegy, porady. Ale hlavně to cestování hromadnou dopravou. To si snad nedovedu představit. Rozhodně bych čas strávený v respirátoru měl několikanásobně delší. Na druhou stranu bych měl přikázaný home office, takže by to tak hrozné asi nebylo.

Předpokládám, že bych si na respirátor nezvykl (jako se mi stalo) a zkusil nosit jen roušku. Byla by tolerována? Nevím, předpokládám, že by to úřad upravil v nějakém svém předpise. A co očkování? Myslím, že tady by byl tlak veliký a naočkovaní kolegové by se asi neočkovaného báli. A nejspíš by nás nahnali ke smluvnímu lékaři, který by nám očkování zajistil. Úřad se přece o své zaměstnance postará. Dovolil bych si odejít středem?

Upřímně, nevím. Kdyby neexistuje. Rozhodně jsem přesvědčen, že tlak by byl vyšší a nepodlehnout mu, by bylo pro mě těžší. Nejspíš bych to ale zvládl a nechal se propustit.

A jak bych dopadl ve škole? I tady by byl tlak jak na respirátor, tak na očkování. Umocněno to bylo tím, že pedagogové měli na očkování přednost.

Obě prostředí disponují především lidmi vystrašenými. Lidmi, kteří jsou zvyklí poslouchat. Naprosto nedokážu odhadnout, jak (by) se mí bývalí kolegové zachovali. Nejspíš bych byl rozčarován jako u lidí v Sokole a v mé rodině.

Jenže oni byli rozčarováni ze mě a já byl tehdy v té „sobecké a bezohledné“ menšině. Byl jsem tím, kterého se „slušní lidé“ štítí a bojí. Něco jako kdysi „Divá Bára“ a čarodějnice, které potírala inkvizice.

Protože se jich bála, aby se jejich chování (a především neposlušnost) nerozšířila mezi poddaný lid, kterému je třeba panovat, a proto je potřeba, aby byl poslušný. Čehož se dosáhne nejlíp tak, aby se bál.

Být neposlušným je svobodná, navíc vědomá volba. Nejdřív nechápete, divíte se, rozhlížíte se a ptáte se. A pak uvidíte, jak ostatní šílí a řeknete si, tohle už opravdu nechci. Jenže v jejích očích jste šílencem vy sám. A tohle je třeba přijmout.

Tak odejdete ze společenství, která vám nevyhovují a hledáte (vytváříte) taková společenství, která vás naopak uspokojují. A už to nebudu mít jinak.