Buran na facebooku

Už nějaký čas (pár měsíců) mám profil na facebooku (dále FB) a nějak jsem nepochopil jeho fungování. Anebo možná pochopil, a proto se tam cítím nepatřičně.

Nejsem „onlajnista“, tj. člověk, co je furt online, tedy připojen k síti. Protože počítač používám pracovně, doma se mu snažím vyhnout. Nicméně občas ho i doma otevřu, abych si přečetl či napsal blogy, projel své oblíbené stránky, odpověděl na emaily, příp. vylepšil své vlastní stránky.

V tu dobu se přihlásím i na FB, mrknu na obsah, když se zrovna vyskytne známá tvář a požádá o přátelství, tak jí to potvrdím a pak se vracím ke své oblíbené činnosti. Před vypnutím počítače se z FB odhlásím, tím se podívám, zda se něco nezměnilo a mám zas třeba na týden (spíš dva až tři) pokoj.

Na jedno přihlášení mám FB otevřený třeba dvě hodiny, ale fakticky tam trávím jen několik minut. Není totiž nic, co by mě tam zaujalo. Nějaké fotky přátel, příp. vtípek či komentář a pak lajky. Tato „zábava“ mne míjí, čili se zde asi zase chovám jako buran.

Možná je to tím, že nemám chytrý telefon, který by mne upozornil na to, abych se okamžitě podíval, neboť nějaký přítel něco vtipného či chytrého napsal či sdílí. A to musíš, kamaráde rychle, neboť za chvíli může přijít rychlá FB virtuální smrt, protože další přátelé komentují, sdílejí a lajkují o 106.

Nemám chuť být online, připadám si tak závislý a nesvobodný. A nemám rád vnucování a vtírání. To ten facebook umí dokonale, pořád se vtírá, zda si nechci aktualizovat profil, přidat fotky, napsat komentář, uzavřít přátelství.

Protože má odpověď je „děkuji, nechci“, na FB jen „mrknu“ a jdu si po svých. Podobně to mám s linkedin nebo jak se to jmenuje. Tam jsem zapomněl i heslo, takže tam nechodím vůbec. Jak jsem se vlastně k tomu dostal? Celkem jednoduše, k obojímu jsem se nechal přemluvit kamarádem. O tom, jak jsem se dostal na FB, jsem psal zde.

Tak jsem přišel někam, kam jsem ani nechtěl a kde se nějak dobře ani necítím. Zatímco linkedin už dlouhou dobu zcela ignoruju, FB občas zapnu. A někdy tam i něco napíšu, někdy je to i mimo mísu, jsem prostě fejsbůčkový mimoň.

FB mne tedy (zatím) neokouzlil, ale nejspíš je to moje chyba. Jsem ten, co ze začátku našlapuje poněkud nesměle, zkrátka mám pomalý rozjezd. Tak jsem na blogu nejdřív jen četl, pak jsem se osmělil a založil si blog, začal psát a pak i diskutovat.

Dávám přednost té staré osvědčené komunikaci „face to face“ a raději čtu knihy a prohlížím ksichtíky ve fotoalbech. A s těmihle „předsudky“ přicházím do „ksichto-knihy“.

Zkrátka v tuto chvíli se s FB míjíme (ještě jsem pro sebe nenašel jeho užitečnost), ale třeba ho někdy v budoucnu vezmu na milost, nebo on mě. Uvidíme. I burani se (někdy) s „nepatřičným“ prostředím dokáží sžít.