Bude příští Europarlament vůbec legitimní?

Nevím, kdy se bude zase volit do EP (2018?) a ani mne to nezajímá. Minule jsme se spolu se Slováky „proslavili“ nejnižší volební účastí (tuším necelých 19 %).

Máme 21 europoslanců, předpokládám, že většina z nás je ani nevyjmenuje, ale některé určitě známe. Všichni stále řeší Brexit a další možné exity a zda referenda pořádat či ne. V září nás čeká inkluze, v říjnu nejspíš konec dominance ČSSD v krajích a v Rakousku si opětovně zvolí (?) prezidenta.

Příští rok jsou další kola voleb napříč Evropou a to může znamenat konec některých současných vládců. A také ještě letos budeme vědět vítěze prezidentského klání v USA.

U nás bude o něco jasněji, zda někdo z Kocábova pelotonu dojede do cíle prezidentské kandidatury, zda bude možné vsadit na Horáčka či na Zemanovo zdraví. A bůhví, kdo se ještě objeví. A zas tak důležité to jistě není.

Nicméně bude zajímavé to nezaujatě sledovat, protože jak se již ukazuje, o překvapivé výsledky nemusí být nouze. Osobně jsem nejvíc zvědav na to, kolik lidí u nás přijde zvolit své europoslance. V současné atmosféře bych jakýkoliv výsledek účasti nad 10 % považoval za úspěch. Samozřejmě legální bude volba i při účasti kolem 1 % (když přijdou volit snad jen kandidáti a ukecají ještě nějaké příbuzné a známé). Bude ale ještě legitimní odvozovat svoji existenci od tak zanedbatelného množství voličů? Přinejmenším to bude trapné a jediné, co lze z toho vyčíst je, že naprostá většina lidí hlasuje „nohama“ a „vzdálený Brusel/Štrasburk“ je nezajímá. Je to příliš daleko. Odtrženo od praktického života, který se odehrává převážně lokálně a v daném čase (tady a teď).  

Líbí se mi přístup: tomu, co si nepřeješ, nevěnuj pozornost a nedávej tomu žádnou svou energii (ani tu negativní). Aplikuji toto např. na zpravodajství a politické debaty. A vím, že takových lidí u nás přibývá.

Tak si představuji, že pořad „Otázky Václava Moravce“ sledují pouze dva nebo tři lidé (přítel moderátora a partnerka a/nebo maminka hosta). Asi by to ČT do tak hořkého konce nenechala dojít, anebo by to v žádném případě neoznámila. Nejspíš tak špatně na tom ten pořad nikdy nebude, stále dost lidí je ochotno se na něj dívat. Ale ubývá jich, což znamená, že stále méně lidí je ochotných dávat tomuto pořadu svou energii.

Možná je tahle cesta nejlepší a nejúčinnější. Přestat dodávat energii, nevěnovat pozornost. Tolik zdánlivě mocných a neporazitelných „říší“ už tu bylo. Naposledy např. SSSR a jeho satelity. Kdo z dnešních lidí pod třicet dokáže správně pojmenovat uvedenou zkratku?

A pak za nějaký čas se vnouček zeptá dědy: „dědo v dějepise jsme se učili, že prý byl nějaký evropský parlament a komise. Prý to byly mocné instituce. Jak to, že už nejsou?“ „Chcíply jim baterky, hochu“, odpoví vlídně stařec. „Tomu nerozumím, dědo“. „Zkrátka je už nikdo nechtěl volit, už rozumíš?“  

A sakra, že by ti imigranti byli náhradními zdroji energie? Třeba i s tím někdo kalkuluje, jen aby se nepřepočítal. V každém případě jsou zdrojem otázek, nastavují nám zrcadlo a nutí nás přemýšlet a hledat odpovědi. Na jedné straně jde o soucit s opravdu trpícími (a nějakou smysluplnou pomoc) a na druhé straně o odpověď na otázku, které naše hodnoty a životní styly nám stojí za to bránit před cizorodou kulturou, která je schopna a ochotna je úplně pohřbít.

Dle mého stojí za to bránit svobodu (ta je spojena s odpovědností a respektem ke druhým) a nenechat se ovládnout strachem, ať už nám ho vnucuje kdokoliv. Otázkou je, jak se bránit? Mám nejradši tu obranu „po česku“, humorem. Tím, možná trochu cynickým, nekorektním, který se (asi zase) stává i humorem šibeničním.