A Gottland by vám nevadil?

Jednoslovný název ČR „Česko“ dlouhou dobu vadil, možná i ještě někomu vadí. Když se přemýšlí, co by se mohlo po Karlu Gottovi pojmenovat, co třeba celou zemi?

Pojmenovat zemi „neznabohů“ Gottland (možno přeložit jako „božská země“) je „boží“ humor, legrace, švanda a taková ironie, recese.

Nevím, nepátral jsem po tom, ale co když byla petice za přejmenování pražského letiště recese? Připusťme, že spíš nebyla, možná to bylo jen takové spontánně vyřčené přání pod vlivem emoce, případně i takový pokusný provokativní balónek namířený víme kam.

Tam, kam své provokativní „šrapnely“ posílá prezident republiky. A odtud se obvykle vrací vážně míněné reakce mravního rozhořčení, vyjma řeporyjské pobočky, která se s tím obzvlášť nemaže a slušná slova u ní těžko hledat.

Zatímco po Zemanovi vše lehce sjede (nebýt „splachovací“ už by tu asi nebyl), u druhé strany se vždy najde někdo, na kom ulpí i nadsázka, ironie, recese a ihned přispěchá s vyjádřením, komentářem, odsouzením. Začal jsem u „elit“ postrádat smysl pro humor. Zkrátka druhá strana si vždy vezme věci osobně, vždy si vytvoří nějakou domněnku a téměř vždy své nepřátele, když ne rovnou poplive, tak aspoň poučí. Tím poruší hned tři ze „Čtyř dohod“. Tu poslední neporuší, protože to udělá obvykle tak, jak nejlíp umí.

A ti „plebejci“, malí hloupí Čecháčci se tím ani nevzrušují, většina z nich má své problémy a tyhle „boje“ je až tak moc nezajímají. Pokud se informace o reakci „známých intelektuálů“ mediálně rozšíří, akorát tak naštvou a obvykle vzbudí odpor. Tentokrát však spíše zapadly, neboť lidé dali přednost jiné emoci: smutku. Stihli se důstojně rozloučit s Mistrem, který tu v pop-music „kraloval“ 60 let. To samo o sobě je téměř neuvěřitelné, takový opravdový zázrak.

Zázrak se také stal, když Mistr zemřel, zemi zasáhl smutek, ale byla vidět i pokora, vděčnost, sounáležitost, slušnost, vstřícnost a při vzpomínání se dostalo i na hodně (docela dobré) muziky a také na humor. Lidé (až na výjimky samozřejmě) byli zasaženi úctou, soucitem a bezpodmínečnou láskou. Jen sledovat zádušní mši v televizi bylo dojemné, co teprve ti, kteří se toho účastnili osobně.

A to jsme ještě při tom smutku vyhráli fotbal. Také zázrak, Bůh byl s námi. A po krátkém zastavení a rozjímání (vč. vzpomínky na Vlastu Chramostovou) začínají dny všední a do těch si nechme své Česko! Jsme Češi a máme svou češtinu, a tato krásná řeč nás spojuje.  

Tak jako spojovala osobnosti rozdílných osudů pana Zpěváka s paní Herečkou, kteří společně mohou sledovat to naše lopocení se tady na Zemi z nebeských výšin.    

Pozn.: o Čtyřech dohodách je na internetu informací dost