Třicítka jako poleno

Píše se o nás, že je nás pořád víc. Už prý třetina populace. Nás, co je nám (lehce) přes třicet a jsme single. I já jsem třicítka jako poleno a jsem v podstatě single. Když sedím v našem pracovním skleníku a shlížím na ulici, kde od samého rána projíždí tahounky kočárků, tedy zřejmě ta šťastnější část naší generace, co si svoje už ulovila, říkám si, že jsem vlastně celkem ráda, že to je, jak to je.

Z představy, že bych měla pomalu se zvětšující balón místo břicha, a po zbytek života (nebo aspoň dalších ca 15let) řešila, kdo mi dítě pohlídá, když se budu chtít jít bavit, se mi zatím dělá téměř těhotensky špatně. (Já vím, že mladým maminkám se teď otvírá kudla v kapse, ale berte to dámy s nadhledem. Ostatně, máte snad ve většině případů, co jste chtěly ;)

Samozřejmě, že si i já ovšem někdy maluju obrázek malého útulného domečku se zahrádkou někde na předměstí, kde se v rámci mateřské vyvaluji u bazénu s dítětem (na vodítku, aby se neutopilo), a s milujícím (doslova a ve všech významech) manželem někde v kuchyni, jak mi připravuje bio salát k večeři, abych si udržela figuru.

Samozřejmě, že i můj single život má svoje slunečné a deštivé dny. Tak třeba tuhle vyšlo navečer po propršeném dni slunce a to byl důvod zajít s kamarádkami, které jsou na tom podobně, na podvečerní pivko. Z jednoho se staly dvě, tři, čtyři, až jsme skončily u mužných šesti. K tomu se přimíchali nějací muži s podobnou výší promile a výrazně vysokým sex appealem a dopadlo to v mém případě ranní kocovinou, včetně té morální. Mohlo by to vypadat, jako že single historky po „vášnivé noci“ rychle skončí, ale mě čekala smska, že s pokračováním této story ať radši nepočítám. A tak slunečný den vystřídal déšť a rozhodnutí začít psát tenhle blog.