Půlnoc v Paříži, nebo někde

Lokny, které už teď žádná kadeřnice neudělá... Absint, který teď už hoří jinak... Charleston a krátký šaty... A pštrosí péra... Hemingway, Scott Fitgerald a Zelda, Jean Cocteau a Salvador Dalí... Ty všichni tam byli... 20.léta Berlín, Vídeň, Paříž....

Ale co když se neobjevíte vy ve dvacátých letech jako v posledním filmu Woodyho Allena, ale dvacátá léta vám vstoupí do končícího roku 2011, který jinak nestál za nic?

Bylo to tak. Přisedl si, protože v té kavárně už nebylo jiné místo... Muž, který k vám přišel z doby, která byla o sto let dřív... A kterou jste tak moc vždycky chtěla zažít... Vysedlé lícní kosti, café Gellner ve Vídni, hluboký pohled do očí. To všechno tam bylo....

A najednou víte, že právě s ním jste před sto lety – v minulém životě – vy s pštrosím pérem za čelenkou a on jen tak s bonvivánskou rozhalenkou - tančila džajv nebo charleston nebo jiné tance vhánějící do extáze... A on se vám na tenhle jediný dnešní večer vrátil. Ve chvíli, kdy on odchází na východ a vy na západ.. A přesto se ten jeden jediný večer protnuly zase znova po sto letech a v dalším životě vaše osudy... Jen na ten jediný večer... No neříkejte, že si to se svým milencem ze dvacátých let nezkusíte znova.... ;)