Nechápavého na fejsbuku trkni....

Když odcházím večer na skleničku, vždycky to špatně dopadne, když předtím nevypnu počítač. Je jasný, že pracovat už večer nebudu, protože se rozhodně nevrátím včas, ani v síle, abych ještě pokračovala v práci. Bohužel po návratu domů na mě většinou v takových případech svůdně zabliká modrá obrazovka fejsbuku a potřeba sdělovat světu moudra roste i přes klesající úroveň oněch mouder. (Prosím všechny, kteří mají po přečtení předchozí věty chuť napsat do diskuse něco šťavnatého o Singelčiných "pokleslých moudrech", ať to předem vzdají, dokazují pouze vlastní neschopnost nadhledu ;) Ostatní mohou číst dál ;)

Nejhorší jsou potom rána. Tuhle jsem se vzbudila a už jsem se chtěla chválit, že jsem tentokrát kouzlu FB odolala... Ale pak jsem si začala vzpomínat... Jeden výkřik na statusu, komentář mému večernímu sparing partnerovi, vzkaz bratranci k narozeninám a hlavně komentář statusu svého ex... Mažu, mažu, mažu, mažu! Nejvíce fejsbukových statusů je prý smazáno v neděli ráno...

Často mě fejsbuk zláká už cestou domů – internet v mobilu mi umožňuje poslat na fejsbuk odkazy na písničky (naposledy třeba Whisky Bar od The Doors) nebo statusy napsat cestou a doma už jen kontrolovat, kolikrát mi mé moudro někdo ve dvě v noci stihnul „lajknout“. Za střízliva bych tohle androidování asi nezvládla, ale s promilema to mám natrénovaný ;)

Nejhorší ovšem je, když začnu svým bývalým komentovat jejich statusy... Na má pozvání na snídani, na chatu, na skleničku, na výlet, na pokec už reagují jenom mlčením. Nedej bože, abych se pustila do dvojsmyslů. Ty stejně u pana P., který je na fejsu většinou aktivní tak v pět ráno, kdy zveřejňuje písně o nešťastné lásce, což mě vždycky hrozně dojímá (protože nejsou pro mě), nefungovaly nikdy. A tak když jsem tuhle v noci narazila na své zdi na naprosto zbytečnou, automaticky generovanou informaci, že „P. začal hrát hru Farma“, neodpustila jsem si dvojsmyslně zahlásit, že znám lepší hry, které člověk může začít hrát... ;) Bohužel, má nepřímá výzva k „hrátkám“ skončila tentokrát nikoliv mlčením – které by asi bylo lepší – ale komentářem, že „ani nevěděl, na co kliká“. To je fakt, když jsme spolu byli, taky ani nevěděl, na co kliká....

PS: V jednom ženském časopise jsem se právě dočetla, že jednou z deseti věcí, o které nás připravila elektronická doba, je možnost vyjít si o víkendu na skleničku, aniž bychom se vystavili nebezpečí, že po třetím pivu napíšeme svému bývalému něco ve smyslu "mohli bychom si to zase jednou rozdat".