Recenze - Sluha dvou pánů - 12.10.2025 - Mahenovo divadlo

V rámci mojí firmy jsem jako ředitel zavedl nedávno krásnou věc a to sice, že kdo chce, může se přidat k naší „subkomunitě“ a chodit společně s touto menšinou do divadla. A není to vždy zlé, například jsem nedávno publikoval recenzi na postmoderní taneční představení REAL-ITY a nejsem ani škarohlíd, a tak když se jdeme podívat například na ochotníky, moc rád přivřu jedno oko a přehlédnu kde co, neboť téměř na všem lze sice najít to špatné, ale toho dobrého bývá taktéž dost.

Přiznám se, že jsem „odkojen“ Shakespearem (a tak to má být), Alfredem de Mussetem, Molierem, ale také třeba brněnským divadlem Marta z období začátku nultých let, a tak moje náročnost nepatří k nejmenším. A přesto, že všechno toto přiznávám a přesto, že si divadelního umění jako amatér hrozně moc vážím, anebo spíše právě proto, musím říct, že jsem včera odcházel rozbolavělý a nebylo to kvůli posezení v brněnském Mahenově divadle, neboť divadlo je krásné a posezení uvnitř je stále na jedničku.

Ta hra byla z mého úhlu pohledu skutečně špatná. Nechápu to, nerozumím tomu, protestuji, strašně moc bych si chtěl myslet něco jiného, ale nejde mi to, nemůžu a řeknu moje osobní důvody proč. První a nejzávažnější chyba je, že se současné adaptaci podařilo doslova vypreparovat Goldoniho ze samotného Goldoniho. Ano, ovšem, pokud by to někdo chtěl udělat záměrně, jednalo by se o zapeklitě těžký úkol, nicméně včerejšímu představení se to skutečně povedlo. Vzali hru, která nese obrovské poselství o absurditě a lidském egu, které prostě nemůže sloužit dvěma pánům, například mamonu a lásce, žaludku a cti, toto poselství zdařile až chirurgicky ze hry odstranili a na místo prázdného místa, nová adaptace předkládá jen prázdné, rádoby moderní fráze o popcornu, kterým Trufaldino lepí otevřené dopisy a narážky na dnešní dobu skrze proteinové tyčinky.

Musím říct, že mě z toho bolelo moje divadelní srdce a chtěl bych dodat, že bych si přál to neříkat. A ano, já vím, diváci se smějí, často bezduchým vtipům, však je to vlastně i v pořádku a ano, možná jsem i divadelní snob, ale pak by se představení nemělo jmenovat Carlo Goldoni – Sluha dvou pánů, ale například Veselohra z Turína. Jenže on je to Goldoni.

O přestávce se mě David, jeden člen našeho divadelního spolku uvnitř firmy a taky občasný divadelní divák, zeptal na názor a já se ho snažil varovat, že budu raději mlčet, než abych druhým kazil podívanou, jenže on ve frontě na občerstvení naléhal otázkami na herecké výkony a já pod silou toniku, podlehl. „Tak například hlavní role je doslova špatná“, řka to, současně hledící na podivenou tvář našeho kolegy, který byl na klasice v Mahenově poprvé v životě. A ano, vím, že se na představitele Trufaldina pějí obvykle ódy, ale já jsem tam žádné herectví neviděl. A ty ódy nechápu, vždyť Trufaldino jen poskakuje, dělá kotouly a přemety, ale nic z něj nejde, žádná myšlenka, žádné poselství a když dostane hlavní postava od Goldoniho příležitost se na pozadí komedie zamyslet nad tím, co se právě odehrává v jeho životě, nechá si ji trestuhodně protéct mezi prsty bezvýrazným projevem. Ale vždyť je to Sluha dvou pánů! Chce se mi zvolat, nemůžete přece postavu Trufaldina zdiskreditovat na bezduchou osobu snažící se o vtipné hlášky a vzít jí další součásti osobnosti jako třeba lidové, hlasité přemítaní o svých rozhodnutích.

Dalo by se toho říci ještě mnoho, avšak bylo by to příliš sebemrskačské, jen snad na závěr, že lidé tleskali a já jsem zažil snad poprvé pocit, že lidé tleskají, ale mně je to ve skutečnosti líto, protože bych také chtěl tleskat, strašně moc bych chtěl, třeba tak jako u Donutilova představení, ale nemohl jsem. A když už jsem byl opravdu smutný, že netleskám, po hříchu jsem si znenadání všimnul jednoho staršího páru, který seděl nedaleko ode mne. Decentní pán v pokročilém věku se seženou, zřejmě divadelní matadoři a ten pán…taky navzdory obecnému konsenzu v publiku, rovněž netleskal a můj smutek vystřídalo nenucené, nikoli bůhvíjak široké, ale přesto duši prospěšné pousmání.