Recenze - Orfeův sestup, studio Marta, Brno

Jak začít? Zvoláním, kéž by se Orfeus nikdy za Eurydikou neohlédl…Jenže, on se ohlédl a od té doby vzniklo a vzniká nespočet variací a ztvárnění tohoto tragického Orfeova omylu.

A jak se povedlo ztvárnění brněnskému divadelnímu studiu Marta, které čerpá a inspiruje se Tennessee Williamsem? Pojďme se na to spolu podívat mýma divadelníma očima.

Tak prvně, hned když představení začne, je poznat a vidět, jaký velký kus práce byl na hře odveden. I přes relativně malé podium, vypadá vše na výsost profesionálně a chtělo by se snad i říct, že jsem nenašel jedinou kulisu, která by nebyla na svém místě, nebo by byla unilá. Vše tedy sedí a vytváří tak předtuchu dobrého představení. A divák se nemýlí, neboť již první scéna je svým způsobem dechberoucí. Je odříkán Williamsův text o záplavě neonů v naší společnosti a snad i v našich životech a tento monolog, pronesený vypravěčem v zákulisí, nakonec udá i atmosféru tak, jak by to podle mého názoru na Williamsovi mělo být. Když by si pak člověk, byť třeba jen sám pro sebe pomyslel, že podobná analogie by dnes mohla být na „neon“ třeba z chytrého telefonu, který za života autora ještě neexistoval, byla by to dokonce i věc přímo vysloveně vtahující do dramatičnosti děje. A děj samotný? Ten je, podle mého názoru, spíše slabším prvkem představení. Jeho obsah jako by jen klouzal po povrchu skutečné Orfeovy tragédie. Snad je to dáno tím, že kritika amerického maloměšťáctví prostě již není aktuální, například tak, jak o ní spolu s Williamsem psal Sinclair Lewis, anebo prostě jen nedokázala v přepisu zachytit „řez do živého“, což původní Orfeus jistě umí. Každopádně obsah, i navzdory vyřčenému, není vyloženě špatný a analogie s Orfeem přece jen najít lze, avšak je prostě jen škoda, že s většími obtížemi, než bych si osobně přál.

Text hry je pak snad její nevětší deviza. Když Hippies slečna začne odříkávat text o tom, že její přání je držet svoji lásku tak silně, až jí budou praskat kosti a ne jinak, divák, chtě, nechtě, musí nad textem vnitřně zaplesat. Anebo když přijde scéna, ve které se v podstatě všichni mají zamyslet, co je podstata života (scéna kdy mluví mrtví), z odpovědi, že mrtví říkají jen jednu radu a sice radu Žít, žít, žít, může nastat i velmi příjemná husí kůže. A co třeba text, kdy domnělá Eurydika spílá bývalé lásce a řekne jí, že měli všechno a že vše ztratili kvůli svému egoistickému prospěchu a její milý odvětí: „To mi nedošlo, máš pravdu.“ místo toho, aby se bránil a vymluvil, i zde pak mohou nastat podobné tklivé pocity.

A herci? Herci muži, musím bohužel říct, nepodávají tak dobrý výkon, jak by si hra, podle mého názoru, zasloužila. Hlavní role Xaviera (Orfea) podle mě není obsazena správně a měl ji hrát představitel bídáka, manžela Lady, neboli Eurydiky. Ten, na smrt rakovinou nemocný a svoji ženu týrající ješita, odvedl jako jediný muž výkon, ze kterého se tajil dech. Neříkám však, že muži herci vyloženě vybouchli, jen prostě dámy hrály o moc lépe, nedá se nic dělat. A nejlepší z dam? Myslím, že to byla představitelka hippies dívky, která hraje hru na nedostižnou a svůdnou ženu tak mistrně, že by jí to člověk skutečně uvěřil, avšak ještě více by jí věřil další odhalení charakteru její postavy a sice její neuvěřitelně obnaženou zranitelnost a upřímnost ve své bolesti.

Když se mě pak moji přátelé a kolegové po představení ptali na názor, řekl jsem, že představení bylo skvělé a že mi vlastně chyběl jen ten více „Orfeovský“ děj a rovněž musím říct, že se mi díky Martě ulevilo, neboť výkony i ztvárnění, a na tom trvám, bylo od studentů brněnské JAMU na vyšší úrovni, než současné Mahenovo divadlo a jeho hry. Nevím, jestli přidat bohužel, neboť pokud se nepletu, vypadá to, že přece jen zraje nová generace skvělých herců. A můj osobní tip? Strašně bych jim přál, aby hráli a tvořili hry takhle dobře dál a aby, až nastoupí do angažmá, nesestoupili jako Orfeus ve své báji a nepodívali se, zda je Eurydika ještě s nimi. Marta si mě znovu získala a kupuji si permici😊