Recenze na představení REAL-iTy

Jak doslova po hlavě „hupsnout“ do světa postmoderního tance, či performance? Lenka Půžová a představení REAL-iTY je správná volba.

Jak doslova po hlavě „hupsnout“ do světa postmoderního tance, či performance? A jak vlastně odpovědět na palčivé otázky milovníka her Moliera nebo Shakespeara o postmoderním ztvárnění témat, která přesahují čas stejně jako oba zmínění autoři? Stačí zajít na novou, velmi dobře provedenou, taneční performance REAL-iTY od Lenky Půžové.

No jo, ale co když jsem ve skutečnosti skeptik a při vyslovení performance, nebo postmoderní tanec vidím jen cosi nezřetelného, co stejně nikdo nepochopí, nebo alespoň já ne a na konci představení se budu muset tvářit jako ten, kdo chválí císařovy nové šaty? Ale kdeže, pokud se totiž postmoderní umění nevezmeme jen za jedinou možnou alternativu uměleckého zpracování tématu a pokud se zároveň provede umělecky zdařile a inteligentně, to jest nebude to jen umění pro umění, nebo to nebude jen nepochopitelná změť čehosi, jen aby to „cosi“ uspokojilo ego samotného umělce, výsledek je velkým potěšením. A já tvrdím, že právě toto se děje u představení Lenky Půžové.

A abych představení příliš neprozradil, poodhalím jen tři, ty nejúžasnější důvody, pro které mě tolik oslovilo. Prvně je to překrásný a dramatický jinotaj o běhu života. A je to právě jeho dramaturgie, jež dává možnost podívat se na sebe z pohledu třetí osoby, což bylo doslova okouzlujícím a hlavně, alespoň pro mě, nečekaným prvkem celého výkonu. Dunivá hudba, podmanivá práce se světelnými efekty a výsledkem je, že dramatičnost z běhu času života přímo kapala. Hned za druhé je to pak jinotaj, který se velmi osobním (z vlastní zkušenosti čerpajícím) a také osobitým způsobem snaží o uvědomění naprosté podobnosti lidských bytostí na celé naší planetě, jejich životů, přání, bolestí, radostí. V tu chvíli, přiznám se, byl jsem i já vnitřně pohnut, neboť podobnost babičky například z Moravy a vlastně té stejné, podobné, milující svoje vnoučata, avšak odněkud z Blízkého východu, mě do shlédnutí představení nenapadla. A za poslední je to pak jisté vyjádření znepokojení nad tím, co se ve světě děje a je nádherné, že to Lenka dokázala tanečně ztvárnit a vyjádřit. Ach, jak těžké to muselo být vymyslet a povedlo se. Lenka totiž dokázala v rámci celé scény, tedy pomocí tance, hry světla, stínů a umělé mlhy odtančit i probíhající konflikt na Blízkém východě a když jsme se po představení v krátkosti setkali, řekla mi, že má přímo na místě svoje přátele a snažila se zatančit i to, co cítí přímí účastníci probíhající války. Já pak v přímé řeči dodal, že celá věc by se dala zasadit do kontextu „posledního římského historika“ Ammiana Marecellina, který v pozdní antice o vpádech barbarů na naše území, tedy území Markomanská, píše: „Šíří se hrozné zvěsti o katastrofách sužující severní kmeny na území Markomanie, avšak k vysokým politiků tehdejší říše poznamenává doslova: „Ta věc byla našimi přijata chladně.“ A při tom se jedná o pozdní 4. století a říši již nezbývá moc času…

Odpusťte mi prosím tento kontext, neboť vím, že může být nudný, přesto ho uvádím jako zajímavý pohled a třeba i proto, že člověk pak sám ještě lépe představení prožije i s jeho zamýšleným přesahem.

Lenka tedy předvádí výkon na jedničku s hvězdičkou, brněnské divadlo Industra je skvělé, že takový projekt umožňuje a pokud se ještě bojíte postmoderny, nebojte a běžte, je to to nejlepší, co jsem za posledních mnoho let viděl.