Recenze - Bílé Vrány, Divadlo na Orlí, Brno

Ach, jak neobyčejně obtížné a složité jest napsat tuto recenzi. Vždyť tomu ještě není tak dávno (jen asi 20 let :) ), kdy jsem psal se svojí nejlepší kamarádkou při blikající svíčce a lahvi při nejlepším průměrného vína, básně. A byli jsme to my, kdo si myslel, že právě objevil význam slov a s tím spojenou pravou podstatu lidského osudu a také duše. Jenže…akorát že vůbec:). A v tom je ten problém, odpusťte mi prosím tento úvod, kterým se snažím alespoň trochu postihnout část z mého celkového dojmu, který je jinak velmi pozitivní.

Neberte mě prosím zle, já opravdu věřím, že herecké výkony doslova všech hereček byly vynikající, hudba byla, neodpustím si ten superlativ, dechberoucí a text a dialogy napsány skvěle. Jenže i tak vidím několik „ale“, které se pokusím postihnout tak nejlépe, jak budu umět.

Prvně tedy k hereckým výkonům, zde bych chtěl vypíchnout obzvláště dva. První je Sofia Chalányová v roli Kláry. Nekompromisní automechaničky, krásné, ale nad míru bodré a řízné. Postava je podaná tak uvěřitelně, že můj kamarád, sedící vedle řekl, že by se bál s ní jít do sparingu. Jako druhý nejlepší herecký výkon pak osobně vidím postavu Edity (Karolína Krobotová), dívky, která často hulí trávu, aby unikla realitě, ale jinak je to postava nejen uvěřitelná, ale i neobyčejně sympatická, zachovávající si švih a vysokou míru „frajerské“ ženskosti až by se do ní divák mohl i nepokrytě zamilovat.

Jak však bylo již řečeno, všechny herecké výkony byly skutečně nadprůměrné. Byly procítěné, byly nepřehnané (a to ve hře, která jde na hranu, je obrovské umění), postavy a herci si sedli a ač by to mohlo působit jako parafráze, řeknu že výkony nebyly ani melodramatické. Prostě radost se dívat.

Jako specialitu hereckého ztvárnění bych vyzdvihnul ještě postavu Gejzy (Hraje Tomáš Brychta). Proč specialitu? Je to velmi zajímavé. Postava je totiž od počátku vyloženě nesympatická, možná bych řekl, že vlastně hraje jen jakési křoví a zaclání. Jenže…pak dostane Gejza záchvat a zničehonic ukáže Brychta vyloženě talent prožít zhroucení v přímém přenosu a divák je tak vytržen z letargie sledování nudy. O to je pak zážitek silnější.

To, co mi na druhé straně vadilo byly však jakési předěly hry. Jak to vysvětlit? Jde o to, že se odehrává tklivý a velmi emotivní děj, divák je vtažen a chce si emoce užít a rovněž je procítit. V tom ale hra jakoby sekne a stane se něco, co sklenici zážitku, kterou divák mohl v klidu vypít, namísto toho tento „sek“ minimálně ze tří čtvrtin, bohužel vylije někam na koberec, nebo spíše mezi scénu a publikum. Ach, jaká je to škoda. Dokonce mě při té příležitosti napadlo, jestli pan režisér Gombár neuvažoval tak, že některé scény jsou až tak nabité, že to prostě dělá účelově, ad hoc. Nevím. Buď, jak buď se mi tento prvek nelíbil, přičemž nejokatější byl před koncem hry, kdy přišli na scénu pánové, kteří začali hrát humor typu Felixe Holzmanna, který by sice sám o sobě nemusel být až tak špatný (a to je pochvala), avšak v kombinaci se zasazením působil vyloženě nepatřičně.

Ještě, než se dostanu k tomu nejkontroverznějšímu, naznačeném v úvodu této recenze, mým vlastním příběhem, bych chtěl vypíchnou vynikající hudbu, a to jak po stránce skladeb, tak i po stránce provedení, jen snad bych hlasoval pro možná o něco nižší hlasitost, ale přiznávám, že to je otázka osobního vkusu.

Nyní tedy ke kontroverzi. Víte, normálně bych hru na mojí osobní škále strašně rád ohodnotil známkou někde kolem 8 z 10 bodů, neboť ji skutečně považuji za vynikajícím způsobem vytvořené umělecké dílo, které čerpá z části z Fight Clubu, ale podle mého názoru si autor Dodo Gombár, bere i trochu ze syrovosti třeba takového Bukowskiho (můžu se mýlit, jen ho tam vidím) a oba pohledy krásně míchá do sebe. V mixu je pak pochopitelně mnohem víc, než Bukowski, cítit právě Fight Club - kvůli tématu.

A co je tedy kontroverzní? Právě kvůli jinak výbornému celkovému pojetí mě strašně mrzí, že v celé hře se objevují vyloženě a pouze jen negativní mužské postavy. Negativní muži úředníci, negativní Gejza, negativní postava manžela, který podvádí svoji ženu. Negativní postava bývalého přítele Kláry, přítele, který ji opustí a nechá dítě na krku. A v tomto vyznění ani jedna postava mužská, pozitivní. A to působí při nejlepší vůli podivně. Je mi to velice líto, neboť právě takto vytvořené schéma naprosto zbytečně ubírá na síle sdělení, které by jinak vyznělo mnohem silněji. Sdělení o bolesti žen a o tom, jak se bolesti všeho druhu snaží vlastně hrdinně čelit – fightem!.

A proč můj úvod? Pamatuji si totiž, že jsme s Ájou básnili hlavně o chlastu, vztazích a lásce a při obdivu k Jacku Kerouacovi jsme hráli postavy bohémského básníka a básnířky, kteří vlastně vědí cosi víc, než prodavačka, která nám to víno, ptajíc se na věk, přece jen prodala. Nechápejte mě špatně, pokud je to vyložená náhoda, hra svojí jednostranností sice trpí, avšak pro mě osobně nijak křiklavě. Pokud je to však vyložený záměr, a to já nevím, hra tak, přesto, že je jinak podle mého názoru, velmi hluboká, svoji hloubku bohužel ztrácí přílišnou poplatností odpusťte mi ten výraz, až se za něj stydím „pseudomodernímu“ názoru, že muž je stvoření zlé a špatné. Protože to tak není. Je to půl na půl jako vždy a se vším.

A strašně moc si přeji, abych se s tímto postřehem mýlil a abych se mýlil, neboť právě témata homosexuality nebo konzervatismu byla jinak podána právě neideologicky a skvěle.

Celkově tedy tvrdím, že hodnocení je extrémně náročné a buď je pro mě hra jedna z nejlepších a je tedy někde na škále 8 z 10 bodů, anebo svojí poplatností a navzdory výborným textům, skvělým dialogům a trialogům a paradoxně i navzdory skvěle podaným tématům moderní doby, klesá bohužel mnohem hlouběji.