Ještě jeden happy meal a budu štastný

Ještě jeden happy meal a už budu šťastný je možná věta, kterou by snad (a říkám to s největší pokorou) zvolal, pochopitelně ironicky, Benjamin Franklin, který mimo jiných aktivit, propagoval svého druhu, nový filosofický směr, tím směrem byl kapitalismus. Jenže, abychom porozuměli jeho kořenům a vzniku, je třeba zamyslet se nad jeho duchem, který ve skutečnosti u prvopočátku nevychází ani z hrabivosti, ani lakotnosti, ba ani z touhy „vykořisťovat“, nýbrž z přísné náboženské etiky, a dokonce i z osobní askeze a s tím spojeným protestantismem řekněme 19. století (a nejen toho). A když se člověk ponoří hlouběji a pročte například Maxe Webera, zjistí, že kapitalismus není kořenem všeho zla, jak se může zdát při pohledu na vyprázdněnou konzumní společnost, nýbrž vlastně v jádru jen typ společenského systému a že hrabivost, či honba za konzumem byly a jsou přítomny v lidských dějinách po celou naši lidskou historii a kapitalismus jako takový s nimi až tolik nesouvisí, anebo alespoň s nimi souviset nemusí do takové míry, do jaké je o něm všeobcně smýšleno.

Na druhé straně, pochopitelně zjednodušeně, pak leží komunismus, jako na první pohled, protiklad kapitalismu, jenže co když je to opravdu jen na oko? A proč? Podívejme se například na Paretovu kritiku komunismu jako kritiku systému, ve kterém ve skutečnosti jen jedny elity pod rouškou nového dobra převezmou moc od elit starých, jež se ve svých úřadech již stihly zkompromitovat a zkorumpovat a tyto nové elity se nakonec zkorumpují rovněž. A máme zde i kritiku Maxe Webra, která se zamýšlí nad důsledky byrokratizace moci, která tvrdí, že nový byroktratický aparát, který bude mít záměr vše řídit, stane se ve skutečnosti ledově chladným právě vůči těm, pro které bylo hlásáno, že lid je nadevše a v konečném důsledku se odličtí mnohem více, než například vlastník firmy.

A najednou, při pročítání těchto velikánů, člověk může dojít snadno k závěru, že ve skutečnosti to možná není systém, a dokonce ani jeho typ, typ systému, který může za rozvoj, nebo degeneraci, ale ve skutečnosti něco úplně jiného. Co když je růst ve své nejpozitivnější podobě a vyznění, anebo úpadek všeho typu ve skutečnosti naprosto nezávislý na typu systému samotném, o kterém se vedou debaty, ale ve skutečnosti je rozdílem jakási mravní, či etický základ těch, kteří systém žijí, anebo třeba to, jak my sami ho vnímáme? Zde je několik vět, které jako základ ducha kapitalismu říká právě Franklin: „Když si půjčíš peníze, vždy je řádně splať a chovej se mravně, neboť tím dosáhneš dobrého kreditu a bude Ti příště zase půjčeno.“ Nebo „Pokud budeš zahálet, nezapomeň, že škodíš nejen tomu, co jsi vytvořil, ale i tomu, co jsi vytvořit mohl v neprospěch sebe, Tvé rodiny i společnosti. Skutečně je tohle duch kapitalismu, na kterém podle Maxe Webera, ale i třeba podle Wernera Sombarta, vyrostl úspěch prvních let kapitalismu, kterým bychom měli opovrhovat? A jak se tento „duch“ liší od etických postojů jiných systémů, na první pohled stojících na druhém pólu? Podle mého názoru je odpovědí, že nijak. Přidejme z mnohem dávnější historie například ještě Marca Aurelia, tvrdícího v Hovorech sobě, že jeho učitelé ho vychovávali de facto stejnými větami (2. st n.l)

Dávám tedy, pochopitelně s notnou dávkou nadsázky, ale zároveň i bez ní, volně k zamyšlení, jestli náhodou není důležité, v jakém systému lidské společenství žije, zda je to systém komunistický, sociálně demokratický, kapitalistický nebo jakýkoli jiný, neboť ke každému systému lze ve skutečnosti najít mnoho kritických úvah a cest k postupné degeneraci elit, podle mě na systému nezávislých, ale jestli náhodou není důležitější „duch“, o kterého je systém opřen a zda nejde náhodou mnohem více, než o systém jako takový, právě o to, jestli a jak se o tohoto ducha dbá.