O "chobotnici" z blobálního hlediska

aneb glób, blob i blog  patří (i) laikům

Chobotnice, mimozemský plivanec, ňadro, mořská květina? Jak je komu libo.  

„Kaplického hlavonožec" svými chapadly zapletl, jako ještě neexistující artefakt, hned několik biosfér veřejného života, což se daří jen „opravdovým uměleckým objektům", jako bylo třeba „Davidovo srdce" na Pražském hradě. Svými panožkami tak sáhl na tři základní „odnože" aktuálně pulsující diskuse, a to politickou (zda to, co bylo navrženo bylo navrženo správně na dané místo ve správě zastupitelstva) , ekonomickou ( zda bude zakázka uzavřena a realizována a nebo stornována veřejná architektonická soutěž) a estetickou (zda se blob líbí a/nebo nelíbí politikům, občanům či estetikům - a nakolik „zkazí" panorama Prahy a nakolik nikoli).

Současný proud a protiproud diskuse o „chobotnici" jakoby vše navrátil k bodu nula, a ta se pomalu potápěla do hlubin jako fikce Julese Verna pod tíhou „odborných a vědeckých" argumentů, které však měly zaznít a být analyzovány předtím, nežli  chobotnicí popíchl a k životu probudil "ježek". Je jisté, že o osudu  panožnatce nemohou rozhodovat lidé pokřikující v anketách do kamer z ulice, stejně jako ti, kteří o nich prohlašují, jak tito lidé mohou ke Kaplického návrhu nové NK něco říci - nestudovali přece dějiny umění či estetiku.

NK je architekturou vysoce funkční a užitkovou (vedle toho, že by měla být zajímavá, originální i hezká, podobně jako případné myšlenky, pro něž by byla organickou líhní). Vedle očí turistů či Pražanů tak má sloužit především těm, kteří jejich služeb využívají a využívat budou: tj. ponejvíce studentům a akademikům a intelektuální obci. Její zasazení do celého organického kontextu, tedy jakési sociálně-ekologické niky, tak mělo tyto aspekty předem načerpat a vyhodnotit: zda je její umístění a podoba vhodná jak funkčně, tak esteticky - a zda do těchto apriorních požadavků na knihovnu, její okolí a uživatele, zapadá ve smyslu fitness- vhodnosti a účelnosti a také toho, je-li jim její nové evoluční stadium vůbec třeba.

Poslouchal-li jsem totiž veřejný diskurs „o chobotnici", vždycky mi v orchestráriu hlasů chyběl hlas jeden, a to podstatný. Hlas sociálního-ekologa Bohuslava Blažka http://cs.wikipedia.org/wiki/Bohuslav_Blažek a jeho ženy Jiřiny Olmrové, kteří tento přístup - architekturu hodnocenou z pohledu jejího uživatele - a nikoliv pouze odborníků - významným způsobem elaborovali prostřednictvím sociálně-ekologických, navzájem se ovlivňujících  vztahů člověka a jeho prostředí. Několikrát jsem přemýšlel o tom, co by asi, B. Blažek, ve své mediální pozici, kterou měl, řekl k diskusi o nové NK., ale předpokládat si v jeho případě netroufám. V paměti mi pouze proudí všechny jeho takto tématizované a prostřednictvím „problémových fotografií" ošetřené projekty, na kterých se zviditelňovaly mnohdy "neviditelné skřípoty" mezi člověkem a jeho prostředím; projekty,  na některých z nichž jsem se mohl (spolu) podílet.

Já osobně, protože jsem služeb Národní knihovny nevyužil ani jednou v životě,  si mohu dopřát  luxus estetického soudu: mně se Kaplického organická - ze soutěže vzešlá - knihovna načrtnutá někde mezi vlnou, mořským tvorem a lepým ňadrem -  líbí (zvláště na papíře), ještě více jeho žena, a pokud už je Jan Kaplický takový frajer, bude muset vzít svůj vkus a sebeprosazování za bernou minci a svojí fitness úspěšné prosadit i nad úkor veřejných, odborných i čistě byrokratických protivenství. To je ovšem  takříkajíc zcela jiná soutěž a kapitola v depozitu NK dosud neuložené knihy.