Capri blue(s)

aneb o Tiberiovi a ledové modři

   Těžko ji uniknout. Sceluje i pixelizuje vnímání. Objímá ostrov vřele jako led či jako Tiberius svojí milenku. Obklopuje elegantní dekadencí a leskem modrých, ale zrádných očí. Naleštěným povrchem, temnými hlubinami.

   Z pohledu útesu spatřím loď a vybaví se mi scéna, která předchází to, kdy Dickie Greenleaf nasměruje svou loď na Capri a stane se obětí jedné z nejlepších filmových psychologických  studií  psychopatie. Obětí vřelého objetí Talentovaného pana Ripley, který obrátí jeho život naruby až se Dickieho oblíbený jazz změní v temné agonické blues.

   Ripley si podobně jako Tiberius nebere servítek. Podle svých emocionálních pohnutek a tužeb obratně a krutě manipuluje svým okolím, zraňuje a penetruje vztahy jako štír bez sebemenšího morálního pohnutí a s ledovou klidností Sfingy. Nikdo a nic jej nezastaví. Tká sítě lží jako geniální pavouk a zaplétá do nich lidi, které za pomoci přetvářky vodí jako slepé loutky. Bezohledně kráčí pouze za svým profitem a potěšením, kterému podřídí vše. Za sebou nechává jen mrtvoly, ruiny a spoušť. Jako dnešní torso Tiberiovy Villy Iovis vypínající se hrdě nad Capri.

  Zdejší vody, vlídné modré moře, láká svou vřelostí i opalizující krásou obdivovanou turisty. Ta samá horká náruč však jakoby se na okamžiky zavírala jako masožravá všepohlcující kytka. Přítulná a mírná modř, která se v okamžiku, kdy se do ní člověk vpije a ponoří, zatáhne v led. Povrchní katalogová krása, která však místy až mrazí.

                                                                                                                                                          MJ