Rozpaky nad „ruskými“ legionáři“ aneb:„Panská láska po zajících skáče!“

Podzim roku 1918 se do kronik československých dějin zapsal zlatým písmem. Ale zatímco v Praze bouřily davy nadšením z vyhlášení samostatné republiky a víry v lepší časy, tisíce kilometrů na východ bylo vše jinak.

Podél nekonečné Sibiřské magistrály, měly oslavy vzniku nového státu zcela jinou, mrazivou příchuť.

Právě v průběhu října a listopadu 1918 se k československým legiím v Rusku začaly dostávat klíčové zprávy o diplomatických vyjednáváních Tomáše Garrigua Masaryka ve Spojených státech. Pro řadové legionáře byly tyto zprávy opravdovým šokem. Vždyť cíl, pro který po léta bojovali a nasazovali životy v cizí zemi – tedy vlastní stát, byl konečně splněn. Světová válka skončila. Většina z nich proto logicky očekávala, že složí zbraně, nastoupí do připravených lodí a odjede domů k rodinám, které neviděli celé roky. Místo toho však přišla změna strategie z nejvyšších míst.

Masaryk sice původně v březnu 1918 prosazoval zásadu ozbrojené neutrality a co nejrychlejšího odchodu z Ruska přes Vladivostok do Francie, jenže v průběhu léta a podzimu se geopolitická situace radikálně změnila. Československé legie mezitím ovládly značnou část Sibiřské magistrály a staly se pro západní Spojence – Francii, Velkou Británii, Itálii a Spojené státy – důležitým faktorem v probíhající ruské občanské válce.

Masaryk zde nevystupuje jako idealistický filozof, ale především jako pragmatický státník. Byl přesvědčen, že pokračující přítomnost legií na Sibiři může nově vzniklému Československu přinést významný diplomatický kapitál na budoucí mírové konferenci. V očích mnoha legionářů však toto rozhodnutí znamenalo bolestné prodloužení války, další mrtvé kamarády a odklad návratu domů. Třebaže ani oni sami nebyli žádnou družinou „Rychlých šípů“ – byla válka a každý se snažil především přežít.

Právě dnem vyhlášení samostatnosti, tedy 28. říjnem 1918, se z legionářů – do té doby příslušníků dobrovolnického vojska, v němž hrála významnou roli osobní autorita velitelů a důvěra mužstva (brášků) – stali příslušníci pravidelné československé armády se vším, co k tomu náleželo. Tedy vojáci podřízení novému státu a jeho politickému vedení.

Tento politický pragmatismus však narazil na psychické i fyzické vyčerpání samotných vojáků. O atmosféře mezi částí legionářů po vyhlášení republiky vypovídá i vzpomínka zachycená v knize Olina Jurmana Legionáři – Všechno bylo jinak:

„…než jsme se stačili pořádně rozkoukat, přišel rozkaz podepsaný prezidentem nové republiky T. G. Masarykem. Blahopřání k vítězství, vyhlášení republiky a poděkování za vše, co jako husitští bojovníci pro toto vítězství učinili. Jen konec tohoto rozkazu mrazil: ‚Na vás, bratři v Rusku, spočívá těžší úloha než doma, neboť se nemůžete vrátit domů tak brzy, jak byste si přáli. Nicméně touto obětí posílíte pozici našeho národa na mírové konferenci. Na vás se nezapomíná. My zde považujeme vaši věc za zabezpečenou v tom smyslu, že vám spojenci v Rusku pomohou. Vytrvejte do konce! Nazdar! T. G. Masaryk.‘ Že by prezident nevěděl, jak taková ‚pomoc‘ spojenců vypadá doopravdy?“

Slova o spojenecké pomoci vyvolávala v unavených vojácích hořkost. Realita na místě byla složitá – slibovaná podpora od dohodových mocností byla často nekoordinovaná a jejich zájem o další vojenské angažmá v Rusku rychle slábl. Mnozí legionáři na frontě se cítili opuštění a využívaní v konfliktu, který po vzniku samostatného Československa přestával dávat smysl jejich původní motivaci. Armády vítězných mocností ztrácely chuť pokračovat v dalších bojích a veřejnost ve Francii, Británii, Itálii a USA měla války plné zuby. Blížící se volby v jednotlivých státech Dohody navíc znamenaly, že politici těchto mocností měli jen malý zájem na pokračování vojenské účasti v ruské občanské válce. A další finanční náklady válkou zruinovaných státních kas sehrály také svoji významnou roli.

Tedy místo vytoužené cesty domů tak Masarykovy instrukce a navazující rozkazy velitelů legionářům oznámily, že jejich boj na Sibiři nekončí. Vojáci museli dál sloužit podél magistrály a podílet se na jejím zabezpečení proti bolševickým útokům. Tento hluboký rozpor mezi politickými zájmy mladého státu a lidskou touhou po domově vedl v následujících měsících k prudkému poklesu morálky, frustraci a v některých útvarech i k otevřeným projevům nespokojenosti.

Cesta domů se legionářům nakonec protáhla o další dlouhé měsíce a v mnoha případech i roky. Můžeme zde hovořit o hrdinství, ale také o tragédii lidí, kteří po splnění svého původního cíle zůstali uvězněni v chaosu občanské války daleko od domova. Mnozí z nich se cítili opuštění a zrazení okolnostmi, které už nedokázali ovlivnit. Ideály často ustupovaly každodennímu boji o přežití a vyčerpání způsobenému nekonečnou válkou. V některých případech se tato situace promítala i do napjatých vztahů s obyvatelstvem podél magistrály. Často se zde střetával pud sebezáchovy s morálními zásadami. Byla to občanská válka se vší svou brutalitou, nepřehledností a lidským utrpením.

Když se po vzniku Československa postupně vracely z Ruska poslední transporty legionářů, nečekalo na všechny jen bezbřehé nadšení. Pro tisíce vojáků, kteří do legií vstoupili až po vyhlášení republiky a na rozkaz československého velení zůstali v chaosu ruské občanské války, začal doma zdlouhavý boj o uznání zásluh.

Zde se totiž střetla romantická představa o legionářích jako hrdinech národního odboje s tvrdou právní a finanční realitou mladého státu. Zákon č. 462/1919 Sb. o propůjčování míst legionářům definoval legionáře velmi striktně. Legionářem byl podle jeho ustanovení dobrovolník československé revoluční armády, který do ní vstoupil na základě vlastní přihlášky nejpozději do 28. října 1918. Ti, kteří se k vojsku dostali až v průběhu roku 1919 v rámci pozdějších mobilizačních opatření na Sibiři, se tak často ocitali ve složité právní situaci. Na domácí půdě pro ně vzniklo nelichotivé označení „sibiřští opozdilci“.

Nešlo přitom o zanedbatelnou otázku prestiže. Status uznaného legionáře byl spojen s významnými výhodami, které mohly zásadně ovlivnit celý další život. Následná legislativa přiznávala legionářům mimo jiné trojnásobné započítávání doby služby pro některé služební a penzijní nároky, různé finanční příplatky a především výrazné přednostní postavení při obsazování řady míst ve státní správě, na železnici, poštách, v celní správě nebo u četnictva.

Na ministerstvu financí proto panovaly pochopitelné obavy z dlouhodobých rozpočtových dopadů rozsáhlých legionářských privilegií. Finanční správa i další státní úřady se proto snažily jednotlivé žádosti o uznání legionářského statusu velmi pečlivě prověřovat a tam, kde existovaly pochybnosti, uznání odmítat.

Mezi samotnými legionáři navíc vznikala určitá hierarchie. Takzvaní starodružiníci – tedy ti, kteří vstoupili do České družiny již v roce 1914 nebo bojovali u Zborova – pohlíželi na pozdější příslušníky legií často s odstupem. V roce 1919 už totiž v Rusku nefungoval čistě dobrovolnický systém. Československé velení na Sibiři přijalo mobilizační opatření, jejichž cílem bylo doplnit stavy jednotek také z řad Čechů a Slováků nacházejících se v zajateckých táborech.

Ministerstvo národní obrany a finanční úřady pak argumentovaly jednoduchou logikou: pokud někdo vstoupil do armády na základě mobilizační povinnosti, nelze jej automaticky považovat za dobrovolníka v původním smyslu slova. Dotčení vojáci se však bránili tím, že pouze uposlechli rozkazy legitimní československé armády.

Pro tyto muže to bylo hořké zklamání. Zatímco v letech 1918 a 1919 na Sibiři plnili úkoly, které československé politické vedení považovalo za důležité pro mezinárodní postavení nového státu, po návratu domů často naráželi na úřední skepsi a přísné posuzování svých nároků. V jejich očích tak vznikal bolestný rozpor mezi oběťmi, které přinesli, a ochotou státu tyto oběti plně uznat.

Možná právě zde se skrývá jedna z méně známých kapitol československého legionářského příběhu. Vedle legend o Zborovu, hrdinských bojích na magistrále a triumfálním návratu domů existují také příběhy mužů, kteří měli pocit, že byli po splnění svého úkolu odsunuti na okraj zájmu. Ať už se na jejich osudy díváme jakkoli, připomínají nám starou pravdu, že mezi velkou politikou a obyčejným lidským životem bývá často hluboká propast. A právě do ní se někdy ztrácejí ti, kteří pro své ideály obětovali nejvíce.