Komplexy jako tvůrci dějin: Od rušení šlechty k boji proti akademickým titulům

Když nová Československá republika v roce 1918 zrušila šlechtické tituly, šlo o výmluvné gesto. Proklamovalo se jako symbolický konec starých pořádků a vítězství spravedlnosti.

Šlechtictví bylo dědičné – člověk k němu přišel bez vlastní zásluhy, pouhým narozením ve „správné“ kolébce. Už v tomto prvním velkém republikánském gestu však vedle touhy po rovnoprávnosti rezonoval i jiný, méně ušlechtilý tón: lidská závist a potřeba ponížit ty, kteří stáli výše, ať už byl jejich původ jakýkoli.

Dnes, o století později, sledujeme analogický proces, byť v mnohem absurdnějším kulisách. S pyšnou tváří a pod praporem boje proti „statusovému elitářství“ se dnes z volebních lístků i veřejného prostoru odstraňují akademické tituly. Iniciativy, za nimiž stojí například Piráti, se tváří jako vrchol demokratického pokroku. Srovnávat však rodový původ s dosaženým vzděláním je hluboký a nebezpečný omyl.

Zatímco šlechtický titul byl nepřenositelnou výsadou, k níž jedinec přišel bez přičinění, akademický titul představuje přesný opak: je to výsledek konkrétního úsilí, let odříkání, probděných nocí, studia a obhájené práce. Není to dar od narození, ale hmatatelný důkaz zásluhovosti.

Pokud se dnes tyto symboly vzdělanosti a úsilí systematicky vymazávají, nelze se ubránit pocitu, že v pozadí obou procesů (tehdy i dnes) stojí v jádru tentýž psychologický mechanismus: obyčejný resentiment, zakomplexovanost a psychická nedostatečnost jedinců, kteří sami nic nedokázali.

Působí to jako klasický psychologický efekt „kyselých hroznů“. Co sám nemám, co nedokážu získat vlastní pilí a intelektem, to označím za přežitek, škodlivé elitářství nebo přežitý koncept a následně to zakážu či zneviditelním. Je to nejjednodušší způsob, jak se vyrovnat s vlastní průměrností! Namísto abychom sami vyšplhali výše, zkrátíme žebřík všem ostatním.

Za pláštíkem rovnostářství se tak schovává agresivní zakomplexovanost. Umělé srážení laťky na nejnižší společný jmenovatel není projev zralé demokracie, ale znevažování lidské práce, talentu a odbornosti. Skutečně sebevědomá a zdravá společnost nepotřebuje potlačovat doklady o vzdělání a zásluhách jen proto, aby se nikdo necítil dotčen nebo méněcenný. Pokud zaměňujeme rovnost šancí s nivelizací výsledků, nevytváříme spravedlivější svět, ale pouze dáváme průchod komplexům těch, kteří vládnou zákaznickému principu vůči jakékoli přirozené autoritě.