Žopa!

Kdysi dávno jsem pracoval na Floridě, kde jsem měl na starost Čechy, Poláky, Mexičany a dvě ženy z Uzbekistánu. Co čert nechtěl, jednoho dne nám hurikán do týmu navál Rusa.

A ne jen tak ledajakého. Nebyl to kluk z Moskvy, Petrohradu nebo Krasnodaru, ale z té nejzapadlejší sibiřské vesnice, která měla tak málo obyvatel, že všichni byli nějak příbuzní, a proto museli několikrát ročně pořádat seznamovací párty, kde se sjeli občané z různých jiných zapadlých vesnic z širokého okolí (a to okolí bylo na české poměry opravdu echt široké) a tam si vybírali partnery, aby se nekřížili mezi sebou...Takhle mi to prostě bylo řečeno...

Tento asi dvacetiletý kluk byl fajn, ale na počátku neuměl vůbec anglicky. Cokoliv domluvit byl problém, ale jelikož byl velmi inteligentní, nějak mu vždycky došlo, co se po něm chce. Chtěl jsem mu nějak vyjít vstříc a tak jsem si řekl, že se naučím aspoň pár základních slovíček rusky. Měl jsem už předtím nějakou mizernou zásobu a kostrbatou komunikaci s obtížemi zvládal. Asi jako když dáváte povely psovi – přines, sedni, lehni,...Často se mi stalo, že mi chybělo nějaké konkrétní slovo příliš často, a tak jsem vždy požádal někoho rusky mluvícího, aby mi ho řekl. No a tak se stalo, že jsem požádal Sašu, aby mi řekl, jak se rusky řekne „ale“. Saša byl velmi stručný člověk. Vždycky, když jste se ho na něco zeptali, tak trvalo 3 sekundy, než z něj vyšla odpověď a výsledkem bylo třeba jen jedno jediné slovo. Něco jako „rohlík“ z Otíka. Nicméně Saša nebyl momentálně ani nijak jinak zaostalý. Byl to prostě „stručný Saša“. Proto mě trochu překvapilo, že tentokrát se trochu rozpovídal. Po mé otázce zapřemýšlel, překonal i své typické 3 sekundy a řekl něco jako „no...ono v ruštině existuje více způsobů, jak říct „ale“, pokud chceš vědět, jak bych to řekl třeba mezi kamarády, tak asi nejlepší způsob, jak říct ale je - žopa!“. To mi přišlo trochu divné, protože jsem očekával, že to slovo, které z něj nakonec vypadne, mi bude alespoň trochu povědomé, kdežto žopa mi nepřišla povědomá ani trochu. Taky mi bylo divné, že Rusové používají jiný, kamarádský tvar, pro spojku, zatímco formální verze má tvar zase jiný. Ale tak i u nás řekneme hovorově třeba „páč“, zatímco správně je to „protože“, tak jsem se tím dál nezabýval. A tak jsem žopu začlenil do svého ruského slovníku.

Jednoho dne se mě další Ruska – Maria zeptala, proč pořád říkám „ale“. Tak jí vysvětluji, že u nás v češtině prostě „ale“ používáme zcela běžně. „Vy Češi jste prostě divní...“ odvětila. Mezitím jsem odešel, ale začalo mi to vrtat hlavou a pojal jsem podezření, že by žopa přece jen nemusela znamenat „ale“. Zašel jsem tedy znovu za Marií a zeptal se jí, co že to vlastně znemaná ta žopa.

„...tohle je žopa!“ řekla a ukázala prstem na svůj zadek. – Alex! Ten parchant! Proradný Rusák si ze mě udělal...žopu a bavil se tím, jak se zde několik dní ztrapňuji. Kde je ta potvora?! Nejen, že „žopa“ není „ale“, ale ono to ve skutečnosti není ani „zadek“, ale vulgárnější verze toho slova.

Přehrával jsem si v hlavě, jak vynadám Alexovi, až ho potkám a v té chvíli mi to došlo. On to nakonec vůbec nemyslel zle. Já jsem se ho totiž ptal anglicky. A anglicky se „ale“ řekne „bʌt “ (but). Problém je, že „zadek“ se anglicky řekne také „bʌt “ (butt).

Teď už dávalo smysl i to, proč mi Saša říkal, že mezi kamarády se „ale“ řekne jinak.