Virtuální výstup na osmitisícovku

Vysokohorská turistika je něco, čemu jsem se v žádné fázi svého života nechtěl věnovat ani ve snu, neboť kombinuje hned několik jevů, které vyloženě nenávidím.

Nedávno jsem četl příběh jednoho muže, který popisoval svůj neúspěšný pokus o zdolání Everestu a při čtení jsem zjistil, že je to ještě větší peklo, než jsem si myslel. Z jeho vyprávění vycházet ale nebudu, neboť fyziologické procesy v něm hrály pouze okrajovou roli (byť zrovna mě zaujaly nejvíce) a on se zaměřoval spíše na lidský příběh a kritiku komerčních expedic.

Výstup na osmitisícovou horu by byl náročný výkon i za normálních podmínek při dostatečném tlaku vzduchu a příjemných teplotách, ale nebylo by to nic, co by běžný zdravý člověk nezvládl. Není to totiž horolezení ve stylu zatloukání vlastních skob do skály, kdy visíte na laně na kolmé stěně. Je to spíše výšlap, kdy některé úseky jsou sice náročnější, ale vodící lana již zatloukli lidé před vámi a pravidelně je udržují. Na některých zledovatělých úsecích pak můžete narazit na hliníkové žebříky. Vyloženě technických úseků s lezením je málo, záleží na konkrétní hoře (K2 je náročnější než Everest). Opravdové peklo z toho dělají až okolnosti, zejména kritický nedostatek kyslíku. Můj popis se týká výstupu bez použití přídavného kyslíku, který zásadně mění situaci. Takových výstupů jsou v současné době jen jedno až dvě procenta. Drtivá většina lezců tedy používá kyslíkové láhve, dnes již vyrobené z lehkých kompozitů (cca 3 kg). Lezci mají i speciální silikonové masky a speciální brýle, takže se část z popisovaných jevů daří redukovat. Legendární horolezec Reinhold Messner prohlásil, že dodatečný kyslík udělá z osmitisícovky pocitově šestitisícovku. Ani takové lezení ale rozhodně není pro každého. Pojďme se tedy vydat do těchto nehostinných výšin.

Méně než 1000 metrů

Začneme hezky od moře. Je to oblast, na kterou je lidské tělo vyloženě stavěno. Žije zde 88% světové populace. Pro tělo je toto pásmo komfortní zónou. Průměrný tlak vzduchu je 1 000 hPa. Koncentrace kyslíku je cca 21% (ta se až do výšky 100 km nemění, ale vzduch postupně řídne, takže reálně využitelného kyslíku ubývá), * parciální tlak je 21 – 19 kPa. Spánek má vysokou regenerační schopnost.

1 000+ metrů

Vzduch ve výšce 1 000 metrů je obecně sušší než v nížinách, ale rozdíl je mírný. V tisíci metrech je o 10% více UV záření. V této výšce je nižší množství alergenů než v nížinách. Sušší a čistší vzduch může některým lidem vyhovovat více, zvláště v přímořských oblastech je zde příjemněji (v létě může mít někdo u moře pocit, že je v prádelně). Pro vyloženě vysokohorské typy jako jsou himálajští Šerpové (Šerpové jsou etnikum, obecný pojem „šerpové“ označující nosiče nákladu do hor vznikl právě z tohoto pojmu) je vzduch pocitově stále příliš „těžký“, což ale nezpůsobuje žádné závažné komplikace a rychle dochází k aklimatizaci. Žije zde 8 – 9% obyvatel.

2 000+ metrů

Ve výšce 2000 metrů je již znát rozdíl. Fyzická aktivita je namáhavější. Průměrný tlak klesl na 800 hPa, parciální tlak klesl na 16.6 kPa. Dýchání se stane hlubším a rychlejším. Průměrná teplota je o 13 stupňů nižší než u moře. UV záření je o 25 – 30% vyšší. Je vyšší pravděpodobnost spálení pokožky nebo poškození zraku. Kvůli suchému vzduchu a zvýšenému dýchání dochází k větší ztrátě tekutin. Někteří jedinci mohou pociťovat mírnou dušnost a rychlejší únavu. Spánek má stále vysokou regenerační schopnost.

3 000+ metrů

V této výšce již končí bezstarostná procházka. Pro netrénovaného člověka, který sem vyjede lanovkou, je pobyt v tomto pásmu již trochu nepříjemný. Průměrný tlak klesl na 700 hPa. Parciální tlak je 14.7 kPa. Relativní dostupnost kyslíku klesla na cca 70% oproti mořské hladině. Ledviny začínají produkovat erytropoetin (EPO), který stimuluje tvorbu červených krvinek. Dochází k mírnému rozšiřování cév v mozku, což může způsobovat tupou bolest. Stoupá PH krve, ledviny se snaží vylučovat více bikarbonátu, aby vyrovnaly PH. Dochází ke ztrátě krevní plazmy, krev je hustší a má více hemoglobinu. Je zde sucho a chlad. Je nutné doplňovat tekutiny. Kvůli zvýšenému UV záření hrozí bez brýlí zánět spojivek během několika hodin a to i při zatažené obloze. Spánek může být již přerušovaný. U většiny lidí po 2 – 4 dnech dochází k aklimatizaci. V tomto pásmu žijí 4% populace.

4 000+ metrů

Tlak klesl na 615 hPa. Do těla se dostává o 40% méně kyslíku. Tělo začíná vysílat první varovné signály. Kognitivní funkce mozku začínají vykazovat první známky oslabení. Reakce se zpomalují, zhoršuje se krátkodobá paměť, může se dostavit euforie nebo naopak podráždění. Vyskytují se bolesti hlavy, na které Ibalgin nezabírá. Může docházet ke zpomalenému trávení. Jídlo začíná chutnat jinak. Vhodné jsou indické nebo čínské pokrmy, které si zachovávají výraznou chuť, jinak je vše trochu mdlé. Objevují se potíže spánku. Střídá se zrychlené dýchání následované naopak zástavou dechu a bušením srdce. Stav je reverzibilní, při návratu do bezpečné zóny se tělo rychle dostane do normálu. Zde žijí himálajští Šerpové. Jejich tělo je uzpůsobeno na genetické úrovni (gen EPAS1). Jejich krev zůstává relativně řídká, tělo efektivněji hospodaří s kyslíkem. V tomto pásmu žije 0.3 procent světové populace.

5 000+ metrů

V tomto pásmu končí trvale obydlená zóna. Žije zde asi 50 000 lidí (Peruánci). Nad 5 300 metrů již nežije nikdo. Průměrný tlak je 500 hPa. Při dýchání se do těla dostane pouze 50% kyslíku. Srdce buší i v klidovém stavu. Průměrná teplota se pohybuje od -15 do -25 stupňů. Kvůli všudypřítomnému větru je ale pocitová teplota až o 20 stupňů nižší. Odhalená kůže mrzne během 10 minut. Riziko omrzlin zvyšuje horší průtok krve. Ve výšce 5 500 metrů nastává biologický limit pro tělo. Možný vznik fenoménů HAPE (otok plic) a HACE (otok mozku) v mírné formě. Tekutina zaplňuje plicní sklípky, nateklý mozek ztrácí koordinaci a může halucinovat. Při jejich výskytu je třeba sestoupit níže. Bod varu vody je asi 80 stupňů. Vzduch je extrémně suchý, což je v této oblasti pro lidské tělo výhoda, jinak by rychle ztrácelo teplo. Peruánská etnika jsou rovněž geneticky uzpůsobena, ale jiným způsobem – mají hustší krev, větší objem plic a silnější srdce.

6 000+ metrů

Trávení minimální, zisk energie z jídla je neefektivní. Počátek katabolismu – tělo začíná pálit svou svalovou hmotu. Spánek se stává energeticky neefektivním až nemožným. Nastává polycytémie. Krev je hustá, tmavě zbarvená, rty namodralé. Chuť a čich jsou značně otupělé. Mohou se vyskytnout drobné výrony krve v sítnici. Člověk vidí skvrny nebo má rozmazané vidění. Tlak 470 hPa. Do těla se dostává méně než polovina kyslíku oproti stavu u mořské hladiny. Nastává „horská demence“. Stav podobný opilosti, ztráta soudnosti, zapomínání běžných věcí jako zapnutí bundy, zpomalení reflexů, problémy s psychikou. Žaludek neprodukuje enzymy, chuť k jídlu mizí, drastický úbytek svalů. Srdce je vystaveno neustálému stresu. Riziko mrtvice či infarktu. Peruánec z La Rinconady by zde pravděpodobně mohl vystoupat bez nutnosti aklimatizace. Pro všechny ostatní včetně Šerpů je aklimatizace nezbytná. Po aklimatizaci však Šerpové díky genetice získají výhodu i nad Peruánci.

7000+ metrů

Oblast dlouhodobě neslučitelná s životem. Tlak vzduchu klesl na 410 hPa. Trávení neprobíhá. Rány se nehojí. Regenerace těla je vypnutá. Tělo dostává pouze 40% kyslíku než na kolik je stavěné. Následkem nízkého tlaku kyslík obtížně přechází do krevního oběhu (viz parciální tlak). Vysoké nebezpečí HAPE a HACE. Následky mohou pokračovat i po návratu do bezpečné zóny nebo být v krajním případě trvalé. Kvůli extrémně suchému vzduchu a zvýšenému dýchání je tělo dehydrované. Vysoké riziko tvorby krevních sraženin. Někteří lezci používají léky na ředění krve, což ale zvyšuje krvácení ze sliznic (nezávažná komplikace). Mozek generuje halucinace, horolezci mají často pocit, že s nimi jde někdo další, kdo jim říká, co mají dělat. Nebezpečí iracionálního jednání. Psychické problémy se prohlubují. Myšlení se zredukuje na dýchání a provádění kroků. Překonání 100 metrů výškového rozdílu může trvat dvě hodiny. Teplota -30 stupňů, pocitová až -50. Silné UV záření, hrozí spálení rohovky. Spáleniny hrozí i na místech, které nejsou přímo vystaveny slunci jako je patro v ústech nebo vnitřek nosu odrazem slunečního záření od sněhu.

8000+ metrů

Tzv. zóna smrti. Hranice nad kterou ční 14 nejvyšších hor. V tomto prostředí je život nemožný. Tlak 330 – 350 hPa. Tělo má k dispozici 30 – 33% kyslíku oproti normálu. To je kritický nedostatek, kdy saturace krve se pohybuje na hranici kómatu. Kriticky nízký gradient parciálního tlaku. Kyslík přestává přecházet z plic do krve a plíce se tak stávají nefunkčními. Probíhá biologický rozklad těla. V podstatě se jedná o proces pomalého umírání. Platí pro všechna etnika, nelze zvrátit aklimatizací. Dochází k trvalým změnám ve tkáních, které jsou měřitelné i poté, co se horolezec úspěšně vrátí z výpravy. Během výpravy tělo fyzicky zestárne, míra stárnutí je velmi individuální. Magnetická rezonance mozku detekuje změny, několikanásobně vyšší riziko infarktu či mrtvice trvá týdny až měsíce po návratu. Sliznice jsou popraskané a krvácí. Mozková tkáň trpí masívním odumíráním buněk. Stav podobný těžké opilosti. Teplota -40 -60 stupňů. Kovové předměty okamžitě přimrzají ke kůži a trhají ji. Vítr může dosahovat 150 km/h. UV záření pálí přes mraky i mlhu. Bez přídavného kyslíku zde lze přežít 12 – 48 hodin. Potenciálně fatální psychické problémy. Horolezci občas mají tendenci lehnout si na sníh a umřít.

Téměř každý horolezec, který bez přidaného kyslíku strávil v zóně smrti více než jen pár hodin, má po návratu měřitelné změny na mozku, byť tyto změny nemusí být v běžném životě pozorovatelné. Patnácti až dvaceti procentům musely být amputovány minimálně prsty, někdy i končetiny kvůli omrzlinám (3-5% celkově), mnoho lezců trpí posttraumatickou stresovou poruchou ze smrti kolegů. Polovina úmrtí na Everestu připadá právě na lezce bez přídavného kyslíku. Celkem tuto horu takto zdolalo jen 220 horolezců v historii (pro srovnání – do vesmíru se podívalo již přes 600 lidí). Výstup na osmitisícovku samozřejmě také skýtá mnohá akutní nebezpečí v podobě laviny, pádu, umrznutí, zásahu ledem či kusem skály, ledovcové trhliny...což se týká všech lezců i těch s přídavným kyslíkem.

*Plyny se v našem těle pohybují na základě tlakového spádu. Proudí z místa s vyšším parciálním tlakem do místa s nižším tlakem. Aby se kyslík dostal z plic do krve, musí být jeho parciální tlak v plicních sklípcích vyšší než v krvi, která do plic přichází.