Role Čečenska v Ruské federaci

Rusko je mnohými nesprávně považováno za zemi, která se neřadí mezi ty zlé imperialistické státy, které kolonizovaly slabší země různě po světě a proto mají všichni ze zbytku světa právo na ně plivat a nenávidět je.

Ruské impérium se zmocnilo Čečenska ve druhé polovině 19. století. Čečensko ale nikdy do tohoto kolosu úplně nezapadlo a neustále se snažilo o samostatnost. V 90. letech minulého století tato snaha vyvrcholila dvěma válkami.

Navzdory tomu, že dnešní zastánci Ruska v rusko-ukrajinské válce argumentují právem obyvatel Donbasu na sebeurčení, v případě těchto dvou konfliktů Čečencům stejné právo nijak nepřiznávají. Jaká byla bilance první čečenské války? Podle historických odhadů zahynulo 5 500 – 6 000 přislušníků ozbrojených složek Ruska, 3 000 – 4 000 čečenských rebelů a 30 000 – 50 000 civilistů. Už tato válka vysoce překračuje počet obětí konfliktu mezi regulérní ukrajinskou armádou a separatisty z let 2014 – 2022 a to zejména v počtu civilních obětí. Druhá čečenská válka přinesla smrt 11 000 – 14 000 ruských vojákům, 10 000 – 15 000 čečenským povstalcům a 25 000 – 50 000 civilistům. Celkový počet obětí tedy mnohonásobně překračoval počet obětí ukrajinského konfliktu. Čečenci nakonec nezávislost nevybojovali.

Jak se na rusko-čečenské války z 90. let dívá mezinárodní právo?

Z hlediska mezinárodního práva Čečensko v roce 1991 nesplňovalo podmínky pro legální secesi a vznik nezávislého státu. Situace je tedy identická jako v případě Donbasu na Ukrajině. Rusové měli právo zasáhnout vojensky proti separatistům, stejně jako kyjevský režim měl právo zasáhnout proti separatistům na Donbasu. Princip územní celistvosti je dle mezinárodního práva nadřazen právu na sebeurčení. Právo na sebeurčení nastupuje v případě silné diskriminace menšiny, která se chce osamostatnit, zejména pak v případě genocidy. V tomto případě se tedy jednalo o vnitřní záležitost RF.

To, že je nějaká válka legální, ovšem neznamená, že je nutně legální způsob vedení boje. Může zde docházet k válečným zločinům jako je používání zakázaných zbraní, mučení zajatců, neselektivní a nepřiměřené síly apod. K takovým situacím během zmiňovaných konfliktů prokazatelně došlo mnohokrát. Totéž se ale dá říct o kterémkoliv jiném válečném konfliktu.

Ani po válce však nějaký harmonický vztah nijak nezačal. Do roku 2011 Čečenci stáli za naprostou většinou teroristických útoků v Rusku. Rozdíl mezi etnickými Rusy a Čečenci je značný. Rusko je vnímáno jako kolonizátor a agresor z pohledu Čečenců, Čečensko je ze strany druhé vnímáno tak jako cokoliv, kam vkročí noha Rusa – tedy legitimní území Ruské federace. Historické důvody by ale po těch letech ztratily na významu, nebýt rozdílů kulturních a náboženských. Striktní sunnitský islám v Čečensku je s ruským pravoslavným křesťanstvím až sekularismem jen těžko slučitelný. Nicméně...nedá se říct, že by Rusko hrálo roli nějakého predátora, zatímco Čečensko je jeho kořistí. Role Čečenska je v rámci Ruské federace velmi specifická.

Zatímco Španělsko by se se svým Katalánskem loučilo jen velmi nerado, Čína nemůže překousnout autonomii Taiwanu a pro Ukrajinu byl Donbas důležitým průmyslovým uzlem i zdrojem nerostného bohatství, pro Rusko je Čečensko z tohoto pohledu vyloženě ničím. Už dlouho jsem měl pocit, že Čečensko musí být z pohledu Ruska z ekonomického hlediska černou dírou, až teprve nedávno jsem si dohledal informace a zjistil, že realita je ještě mnohem horší. Vlastní příjem Čečenska tvoří 22 až 37 miliard rublů ročně. V HDP na obyvatele je Čečensko v rámci RF druhé nejhorší. Výdaje jsou ale o více než 100 miliard vyšší. Samostatnost Čečenska by tedy byla katastrofou pro samotné Čečence. Ano, v Čečensku existuje nějaká těžba ropy, jedná se ale jen o půl procenta produkce země. Přesto se Vladimíru Putinovi z nějakého důvodu vyplatí toto výpalné Ramzanu Kadyrovovi každoročně poskytovat.

Důvod je v podstatě jen jeden, byť rozdělený na několik bodů. Rusko je v prvé řadě říše a samotní Rusové jsou jí přímo posedlí. Ruská velikost je něco, co je až nábožensky uctíváno a co naplňuje hrdostí takřka každého obyvatele RF. Je budována posvátná aura kolem této velikosti a nabalují se na ni různé mýty od absolutní neporazitelnosti Ruska až po to, že Rusko je světová velmoc, bez které si nikdo ani neuprdne. Každá případná ztráta území je pak vyloženou katastrofou, protože dělá skvrnu na této pověsti a to bez ohledu na způsob, jak by k této ztrátě mohlo dojít. V Ramzanu Kadyrovovi a jeho rodině má Putin oddaného spojence, který vládne tvrdou rukou a drží stabilitu celého regionu. Jako jediný region disponuje vlastní armádou, která není přímou součástí té ruské. Potlačuje jakékoliv separatistické tendence a je branou Ruska do muslimského světa, který je jinak s tím ruským značně nekompatibilní a vlastně jediné, co je jinak pojí, je společná nenávist k západnímu světu. Rusko tedy, posedlé svou vlastní velikostí, dělá, co Kadyrovovi na očích vidí. Čečensko tedy RF nejenže vysává ekonomicky, ale má i v rámci federace míru autonomie, která jinak nemá obdoby (poté, co Tatarstánu nebyla od roku 2017 prodloužena Jelcinova smlouva o autonomii).

Rusko je tedy ochotno vzdát se vzhledem k Čečensku téměř všeho, pokud bude zajištěno alespoň to, že bude Čečensko dál vystupovat jako součást jedné mocné federace.

Ve stejném narativu pak funguje i samotný Putin. Občas na diskuzích natrefím na argument, že odpůrci Ruska jednou tvrdí, že volby v Rusku byly zmanipulovány v Putinův prospěch, zatímco jindy tvrdí, že Putinova podpora v Rusku je mezi lidem obrovská. Ano, na první pohled to vypadá jako ukázkové pokrytectví, kdy v případě, že je třeba zpochybnit legitimitu kremlského režimu, použije se první varianta, zatímco v situaci, kdy je potřeba aplikovat nějaké opatření, které se dotkne běžných Rusů, použije se druhá jako ospravedlnění, že Rusové si to vlastně zaslouží. Realita je taková, že i kdyby volby nijak zmanipulované nebyly, Putin by stejně spolehlivě zvítězil (už proto, že reálná opozice neexistuje). Přesto je pravdivá i druhá část. K manipulacím dochází, protože žádný diktátor si nedovolí zvítězit v poměru 70:30, což by sice v demokratickém světě bylo považováno za drtivé vítěžství, ve světě diktátorů je to ale pořád málo. Diktátor potřebuje atmosféru naprosté dominance, kterou od dokonalosti narušuje jen pár extrémních jedinců, kteří beztak nejsou duševně v pořádku.

Výše zmíněné ale zároveň odpověď na otázku, proč se Rusko nevzdá dobytého území na východě Ukrajiny, které nyní nazývá Novorusko. Zatímco reálné velmoci stojí na technologické vyspělosti a vysokém životním standardu, Ruská federace ničím takovým nedisponuje. A její celá existence stojí právě na pověsti neporazitelnosti. Proto tedy válku na Ukrajině prezentuje jako existenční, přestože reálně Ukrajina pro Rusko nepředstavovala žádnou hrozbu a naopak potenciální ekonomický přínos ze zabraného území bude dlouhá léta (více než 100 let) po případném vítězství ztrátový. Rus raději bude trpět, než aby přiznal porážku, což je fajn v případě kdy hraje roli oběti, ale už ne v situaci, kdy se sám stal agresorem.