Proč jsme tam, kde jsme...

Společnost se v čase vyvíjí a směřuje nějakým směrem. Nefunguje ale jako mraveniště, kde má každý svou jasně definovanou úlohu a žádné vlastní ambice. Skládá se z jednotlivců, kteří se od sebe liší v různých ohledech.

Rozdělme si společnost na 3 skupiny – progresivci (červení), centristé (zelení) a konzervativci (modří). Každá tečka znázorňuje symbolického jednotlivce a pozice, na které se nachází, je místo, kam se tento jednotlivec zařazuje dle svého vnitřního nastavení. Progresivci se tedy nachází v přední (resp. horní) části, konzervativci vzadu a centristé někde uprostřed. Zároveň má každý z těchto jednotlivců nějaký vektor směřování. Tedy někdo se postupem času radikalizuje, někdo se s přibývajícím věkem naopak stává umírněnějším a někdo zůstává konzistentní po celý život. Oranžový rámec je pak reálné prostředí, ve kterém se tito jednotlivci nacházejí. Je tvořen zákony a jejich vymáháním, náladami ve společnosti a dalšími vlivy. Reálné prostředí je tedy kombinací všech těchto vlivů. Může třeba existovat společnost, jejíž legislativa nepřiznává kupříkladu homosexuálům žádná práva, ti nesmějí uzavírat žádné oficiální partnerské svazky, ale nálada je taková, že společnost je k nim tolerantní, a proto část homosexuálů se v takové společnosti může cítit přesto dobře. Nebo může být naopak společnost, která jim legislativně umožňuje totéž co heterosexuálním párům, ale prakticky se setkávají s ústrky ze strany běžných občanů. A tito lidé se pak cítit spokojeně nebudou. Lidé v oranžovém rámci jsou tedy lidé, jimž současná společenská situace více či méně vyhovuje. Někteří jsou vyloženě spokojení, jiní méně, ale situace je pro ně akceptovatelná. Jednotlivci nacházející se mimo oranžový rámec jsou naopak lidé, kteří nejsou spokojeni s tím, kde se společnost nachází, nejsou spokojeni s tím, v jakém prostředí tvořeném výše uvedenými vlivy žijí a kam směřuje.

Stejně jako jednotlivci mají svůj vektor směru, kterým se v průběhu života vyvíjí, má takovýto vektor i společnost jako celek. Co bylo dříve normální, je dnes už pasé. Otroctví bylo definitivně zrušeno, ženy mají volební právo a snad ani nejzatvrzelejším konzervativcům to nepřijde jako něco nepatřičného. V ideálním případě by vektor směřování této společnosti měl být průměrem (nikoliv součtem) všech vektorů jednotlivců celé společnosti. V reálné společnosti tomu tak není a výsledný vektor se od tohoto hypotetického více či méně odklání. Tento ideální vektor je samozřejmě míněn jen z pohledu společenského a nemusí nutně znamenat, že je správný i z ostatních hledisek. Například celá množina může klidně unisono toužit po konzumní společnosti bez ohledu na ekologii, tímto směrem se vydat, zajistit maximální spokojenost svých občanů, a pak na svůj životní styl existenčně doplatit. Toto ale není předmětem tohoto článku.

Celá společnost se tedy vyvíjí určitým směrem a určitou rychlostí. Pokud třeba progresivci táhnou oranžový rámeček příliš rychle, dojde k tomu, že se větší část jednotlivců dostane mimo něj. Tito lidé pak žijí ve společnosti, ve které žít nechtějí. Takováto společnost je pak silně frustrovaná a je podhoubím pro vznik různých patologických jevů. Důsledkem toho pak začínají vznikat „spasitelé“. Spasitel je člověk, který jedincům nacházejících se mimo oranžovou toleranční oblast slíbí, že je zavede zpět do tohoto pásma. Respektive vytvoří takové prostředí, které jim bude opět vyhovovat, anebo se alespoň stane tolerovatelným. V jisté fázi dochází ke ztotožnění se těchto „nespokojenců“ se spasitelem. Spasitel už není jen člověk hrající si sám na sebe, ale je projekcí nespokojenců. Zároveň se stává osobou nekompromitovatelnou. To znamená, že pokud by třeba novináři na spasitele objevili reálné kompromitující materiály, které ho usvědčují například z toho, že kradl, byl by tento fakt těmito lidmi zcela ignorován a naopak by svou zlost zaměřili na ony nebohé novináře, že si s tímto důkazem vůbec dovolili přijít. Zde je pak samozřejmě i prostor pro mnohé konspirační teorie, kdy začnou přirozeně vznikat fámy, že odhalení krádeže, které se spasitel dopustil, není standardní novinářská práce, ale systematický útok, který má za cíl spasitele zničit. Lidé jsou schopni tolerovat spasiteli mnohé morální prohřešky a to i takové, které u jiných osob dříve kritizovali. Tyto prohřešky jsou u spasitele buď zpochybňovány (to se nestalo...bůhví, jak to bylo,...), anebo, pokud jsou důkazy opravdu nezpochybnitelné, jsou považovány za standard, neboť se jich už v minulosti dopustily osoby, které spasiteli nejsou, tudíž neexistuje důvod, proč je spasiteli vyčítat. Jediná možnost kompromitace spasitele je, že se odchýlí od stěžejního slibu, díky kterému se právě stal spasitelem. Pokud tento slib nenaplní nebo dokonce začne hlásat opak, je spasitel zavržen.

Proč jsou dnes u moci sebestřední šaškové jako je Trump, Fico nebo Orbán? Jistě to můžeme vyčítat jejich voličům. Tak jednoduché to ale není. Značně k tomu přispěla progresivní levice světových velmocí jako jsou USA, Německo, Francie či Velká Británie. Protlačování její ideologie způsobilo takový posun oranžového rámce, že se vzniklé prostředí stalo pro mnoho lidí nepřijatelné a toxické (woke, migrace, green deal,…). A tito lidé našli své falešné spasitele. Zmizela zlatá střední cesta, zůstaly jen dva extrémy. Střed nenašel sílu ani odvahu postavit se nabubřelé a agresivní progresivní levici. I pouhé odmítání takových zrůdností jako je podpora hromadné migrace, se stalo takřka trestným a z debaty na toto téma se stalo tabu. Nejprimitivnější představa, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel, je však ještě větší omyl. A mnoho lidí volí z trucu ještě větší zlo jen proto, aby to aktuální zlo skončilo. Frustrovaní lidé mají tendenci vyhodnocovat emocemi, nikoliv rozumem. Pak vznikají nesmyslné představy, že Rusko je vhodná alternativa k západní dekadenci. Není to alternativa, je to rezignace. Asi jako když se muž pohádá se svou ženou a jako „řešení“ zvolí vraždu s následnou sebevraždou.