Pohádka o tom, jak si Vajíčko pobrečelo na špatném hrobě

Pár dní zpět na mě na sociálních sítích vyskočila jedna z mluvících hlav. Byla to jedna z těch hlav, co vytrvale kritizuje Ukrajince, Petra Pavla a Fialovu vládu a sbírá laciné body...

Konkrétně se jednalo o známého dezoláta a kolaboranta Vojtěcha Němce, který si říká Dr. Vajíčko (důvod je zjevný, budu ho tedy takto nazývat také). Tento pán natočil rozhovor s matkou, která přišla o svého syna, který bohužel padl v boji na Ukrajině. Oficiálně je sice stále veden jako pohřešovaný, ale naděje, že je stále mezi živými, je údajně mizivá. Ztráta dítěte je jistě to nejhorší, co může rodič zažít. Čistě lidsky se dá pochopit frustrace i naštvání paní Aleny a dá se jí odpustit v mnohém neobjektivní přístup. Přesto si neodpustím poznamenat, že tato paní neoplývá ani intelektem ani charakterem, byť jsou mezi námi daleko horší. Paní Alena v úvodu řekne, že došla k „logickému závěru“, že za válku si Ukrajinci mohou sami a dávno před odjezdem jejího syna sdílela nesmysly ruské propagandy (např. že nás zde v roce 1968 obsazovali výhradně Ukrajinci), byť takové příspěvky se na jejím profilu vyskytovaly zřídka. Pojďme se ale nejdříve zaměřit na jejího syna.

Jonathan Giertli byl jedním ze šesti dětí paní Aleny. Až na výraznou nadváhu normální dvaadvacetiletý mladík se zájmem o počítačové hry a středověký boj. Chtěl vstoupit do armády, což mu právě kvůli jeho nadváze a z ní vyplývajícím fyzickým omezením nebylo umožněno. On se ale nevzdal a začal pilně cvičit a dosáhl málo vídaného úspěchu, kdy se mu podařilo shodit 80 kg a vlastně se tak dostal na optimální váhu (při 196 cm). Loni v létě pak narukoval do ukrajinské armády, údajně pluku Azov, kde podstoupil šestitýdenní výcvik a 26. prosince 2025 měl spolu se dvěma vojáky Hong Kongu padnout. Ti měli údajně 11.1.2025 pohřeb v Londýně, neboť se jednalo o britské občany.

Vajíčko rozhovor uvedl velmi dramaticky, kdy předznamenal, že realita je daleko horší než všechny představy. Poté si zaspekuloval, že ukrajinská armáda cíleně poslala Jonathana a jeho spolubojovníky do mlýnku na maso, což mu paní Alena potvrdí, ačkoli žádné podklady k tomu nemá a vše stojí jen na její představě. Spekulace pokračují tím, že ukrajinská armáda zkušené vojáky do riskantních operací neposílá, ale pošle tam nováčky, které může postrádat. Paní dále tvrdí, že žoldáci dostávali v přepočtu pouze 1500 kč měsíčně, což samo o sobě nezní moc věrohodně. Říká, že pro peníze to tedy dělat nelze, ale že to dělají lidé z přesvědčení (pokud by to byla pravda, pak by padl argument mnohých diskutérů, kteří cynicky komentují smrt jakýchkoliv českých dobrovolníků a nazývají je žoldnéři). Vajíčko se následně vyjádří, že je naštvaný na vymývárnu mozků v TV a že tito lidé (co podávají informace) mají na rukou krev. Doslova řekl „když si vemete, jak nám to tady ten mainstream vypráví, jak to vypadá jako hezky a to... „ - větu nedokončí, ale já se u ní zastavím. Nevím, nekoukám na TV, ale mainstreamová média čtu pravidelně a nikdy jsem nezažil, že by mainstreamové médium popisovalo boj na Ukrajině jako něco hezkého.

Poté, co se paní Alena dozvěděla od vojáka, který narukoval spolu s Jonathanem, že padl v boji, obvolávala ministerstva, kancelář prezidenta, ukrajinskou ambasádu v ČR, českou ambasádu na UA a stěžuje si, že se s ní kromě plukovníka z ukrajinské ambasády nikdo příliš nebavil. Zejména kritizuje nějakého pana Mužíka z české ambasády v Kyjevě, že se k ní choval nedostatečně empaticky a neochotně. Dále zmiňuje hádky v rodině „Ukrajina je svatá a všechno co řeknete proti ní, tak jste proruský“ – říká osoba, která je zjevnou konzumentkou ruské propagandy a nesmysly, co v minulosti sdílela, se dají snadno vyvrátit a byly již mnohokrát vyvráceny. Děti podle ní masírují už na základních školách a potom na středních školách...No, já nevím, ale nás nikdo nijak nemasíroval. V matematice se probírala matematika, v dějepise dějepis, v tělocviku jsme hráli fotbal, běhali nebo skákali přes kozu. Nikdo nám neříkal, že jednou z nás budou hrdí vojáci. Takhle to chodí v Rusku (a je to doloženo) ne u nás. Pakliže ano, rád bych viděl nějaký důkaz. Nicméně znám případ učitelky, která takto žáky opravdu masírovala, nějaká paní Bednářová, ale ta už, díky Bohu, neučí a učit nebude. Dále její citace „nemáš práci, doma nevycházíš s rodinou, tak pojď k nám, my jsme jedna velká rodina“ – nikde jsem nezaregistroval, že by Azov nebo jiný batalion u nás takto verboval brance. Pokud někdo máte jiné informace a viděl nějaké náborové letáky či bannery, rád bych je viděl i já. Dále se oba pozastavovali nad nějakou odpovědí pana Otakara Foltýna, který reagoval na mail paní Aleny. Mail měl být údajně nehorázný, ale přesto, že bylo avizováno, že bude jeho znění zveřejněno, nic takového se nestalo. Pozastavili se nad údajnou hláškou „sláva Ukrajině“, která se v mailu měla objevit a oba to nesmyslně a manipulativně interpretují, že je to prohlášení slávy za to, že Jonatahan padl. Absurdní? U paní Aleny se to asi dá chápat, rozrušení a naštvání je v takové situaci přirozené, v případě Vajíčka je to ale klasická vypočítavost, hra na city a manipulace. Následovalo naprosto scestné pozastavení se nad demonstrací z téhož dne pořádanou Milionem chvilek pro demokracii, která s případem sice neměla žádnou souvislost a do příběhu nijak nezapadá, ale v záchvatu nenávisti vůči mainstreamu asi nemohla zůstat nezmíněna. Ale co zaznělo? Paní nazvala prezidenta Petra Pavla „admirálním jenerálem“...tento bizarní pojem už jsme přece někde četli, není to tak? Je to tak...Tento pojem ráda používá dezolátní scéna včetně třeba jednoho nechvalně známého místního manipulátora. To je ale náhoda, co?

„Naše děti bojují tam na frotně místo uprchlíků, kteří jsou tady schovaní“ – je další z mnoha perel, které paní Alena vypustila z úst. Ukrajinci zřejmě všichni utekli a ruskou invazi tak drží hrstka zahraničních dobrovolníků. Nebýt toto žena, navíc matka padlého dobrovolníka, bylo by to na facku. Obzvlášť když u nás máme až příliš mnoho zbabělců, kteří by v případě napadení nehnuli prstem a pelášili pryč, někam dál na ten zlý Západ. „Naše děti si musí uvědomit, že to není hra, kde mají dalších x životů, mají jen jeden“.

Pan kolaborant pak pronesl „...tady lidi štvou proti sobě, vykopávají příkopy, pořádají demonstrace za komouše,…“. „Taháme děti do války…“ – jakkoliv absurdně to zní, tyhle manipulativní typy rády používají přesně tuhle rétoriku „děti taháme do války, děti umírají,…“. Zní to velice dramaticky a úderně. Jen dvě věci bych zpochybnil. Jsou to dospělí lidé, byť velmi mladí. A druhá věc – nikdo je do války netahá. Nikdo netahá do války ani třicátníky ani čtyřicátníky. Prostě se několik dobrovolníků rozhodlo jít bojovat na Ukrajinu. Rozhodli se tak z vlastní vůle a jedná se o svéprávné lidi. Ani „admirální jenerál“ ani Otakar Foltýn ani zlý Fiala, nikdo takový nevyzýval občany ČR, aby se sebrali a šli do války. Ani samotní Ukrajinci to po nás nežádají. Takže o čem se chce pak kolaborant bavit?

„Spousta těch dětí, které tam jsou, tak jsou ze sociálně slabých rodin“ – tvrdí paní Alena. Odkud to ví? Kolik jich zná? Zná je tak dobře, aby o nich věděla, že jsou ze sociálně slabých rodin nebo je to zase jen vypočítavá hra na city? Dvojice se dále pozastavuje nad tím, že převoz těla si musí hradit z vlastních peněz, taktéž si z vlastních peněz musí zaplatit test DNA (2500 kč) kvůli identifikaci těla padlého při repatriaci. Dále si stěžuje na nedostatek informací a spolupráce ze strany různých úřadů v ČR a české ambasády na UA. Na ministerstvu zahraničí se měla údajně dozvědět, že jsou první, kdo tohle vůbec řeší. Jiné rodiny to dle jejích slov neřeší proto, že se bojí. „Bojí se sousedů a lidí na ulici.“ – takže rodina má syna, který odešel bojovat na Ukrajinu, tam padl, případně je nezvěstný a jeho rodina má strach z reakcí lidí na ulici. Já nevím. Tohle jsem fakt nepochopil, snad mi to někdo vysvětlí. To jako náhodní kolemjdoucí začnou někomu nadávat, že jeho či její syn zemřel v boji na Ukrajině? Pokud ano, pak ten nadávající bude jistojistě z řad proruských kolaborantů, protože si nedovedu představit motivaci proukrajinského člověka, který by nadával někomu, že jeho syn padl v boji za Ukrajinu.

Další věta pana kolaboranta byla obzvláště vtipná. Prohlásil, že ho s paní Alenou spojuje to, že ani jeden z nich s válkou na Ukrajině nesouhlasí a neposlal by tam ani korunu. To je jistě velmi hezké, že s tou válkou nesouhlasí. Já s ní nesouhlasím taky. Ale ta válka tam je. A Ukrajinci si ji na Rusku nevymodlili.

Paní se dále pozastavuje nad hyenismem novinářů, že informují o smrti jejího syna půl hodiny poté, co opustila ministerstvo zahraničních věcí, kde měla domluvenu schůzku. Za prvé nevidím žádný problém v tom, že novináři informují o událostech, které se staly. Ať už pozitivní či negativní. Za druhé...hledal jsem, ale vážně jsem nenašel žádný článek na českém internetu z doby, kdy se dozvěděla o smrti svého syna do doby natočení rozhovoru. Články o padlých Češích se objevily, ale zmínka o jejím synovi tam nebyla. Poté se paní dožaduje „zablokování internetů“. Není to tak dávno, co byl například Otakar Foltýn kritizován a nazýván cenzorem, ačkoli naprosto nikdo nedokázal přijít s jedinou věcí, kterou měl kdy zablokovat nebo zcenzurovat. Spousta lidí se vyjádřila, že pro jakoukoliv cenzuru neexistuje žádný omluvitelný důvod včetně boje s dezinformacemi a každý má mí přístup ke všem informacím a sám si věřit, čemu chce...Paní by ale blokovala internety a Vajíčko jí k tomu přikyvuje, byť uznává, že blokovat internet dvaadvacetiletému muži už není možné. Dodává, že v případě jejího syna se jednalo o cílenou likvidaci (to je přece jasné, nikdo nemá kvalitnější křišťálovou kouli než proruský kolaborant). Pak už jen následuje kritika mainstreamových médií a úřadů…

Pojďme se podívat, jak má celý rozhovor působit a jaký nakonec má i výsledný efekt na posluchače. V prví řadě, jak jsem již zmínil, pan Vajíčko je silně proruský. Přesto, že se snaží tvářit jako strašně morální a empatický člověk, který se pohoršuje nad kdečím, tak stejně jako jsme zvyklí u různých Rajchlů, Ficů, Blahů, Okamurů a podobných tragédů, všichni tito lidé strašně nenávidí válku, ale nikdo se ani křivým slůvkem nezmíní o agresorovi – Rusku. Rusko i kdyby použilo jaderné zbraně, tak tito kolaboranti budou svádět vinu na kohokoliv jen ne Rusko. To, že paní Aleně zabili syna Rusové, je asi naprosto v pořádku. Stejně tak je v pořádku, pokud jde někdo na Ukrajinu bojovat a padne tam. Stačí si přečíst reakce pod články oznamujícími, že nějaký Čech padl na Ukrajině. A je jedno, zda na Novinkách nebo sociálních sítích. Tam tito pokrytci neuroní slzu, reakce typu „hlupák, žoldnéř, věděl, co dělá, jeho blbost, a co já s tím?, koho to zajímá?, o jednoho hlupáka míň, škoda ho není…“ - naprosto běžné reakce dezolátů. Standard! Teď!? Pravý opak! Pod videem je to teprve v tomto případě doslova národní katastrofa a to ne proto, že by jim bylo líto mladého života, ale proto, že jim to podal jeden z jejich guru a matka padlého je vlastně jednou z jejich komunity. A to je jediný důvod, proč se tito dezoláti najednou pohoršují. Samozřejmě Jonathana je škoda a byl to hrdina. Čest jeho památce!

Další, proti komu byl rozhovor zaměřen, byly úřady či autority. Ať už české nebo ukrajinské. Takže nejdříve ty ukrajinské. Na Ukrajině jsou denně zabity desítky až stovky lidí. Vojáci i civilisté. Každý den po dobu 4 let. A ta válka stále trvá. Je demolována infrastruktura, jsou ničemy elektrárny, fabriky, bytové domy. Ukrajinci nemají elektřinu, někdy ani vodu, mnoho z nich je raněných. Ukrajinci mají tisíce problémů, aby mohli vůbec zajistit nějaký chod země a denně umírají ve válce. Je jasné, jakkoliv je to kruté, že v takových podmínkách neinvestují veškerou svou energii, aby získali tělo mrtvého Čecha. Jak jsem si sám zjistil, dva občané Británie původem z Hongkongu, ve skutečnosti neměli v Londýně pohřeb. Jednalo se o pietní akci se všemi poctami, ale jejich těla stále leží někde v nebezpečné zóně a oni se tam nemohou dostat, jak poznamenal hongkongský bloger Lai Čcheng-wej. Obávám se, že ukrajinské úřady v této věci nemohou rodinám obětí aktuálně nijak pomoct. Co se týče českých úřadů, je paní Alena snad ještě kritičtější než v případě těch ukrajinských. Tady je třeba v prvé řadě říct, že kdykoli se v rozhovoru a ještě více pak v diskuzi objeví kritika, ta se zaměřuje jen a pouze na kritiku politiků současné opozice, či jinak řečeno Fialovy vlády. Přitom úřady, se kterými paní Alena jednala, spadají, s výjimkou Hradu, pod vládu současnou. Ještě hůře jsou na tom diskutéři a příznivci Vajíčka, kteří vidí chybu jednoznačně na straně Fialovy vlády a médií a za to, že úřady jednají arogantně, může stále ještě Fiala. I zde bych se ale úřadů zastal. Stát totiž s tím, že se nějaký občan sebere a na vlastní pěst vyrazí někam do války, tak úplně nepočítal a tudíž neexistuje legislativa, podle které by se měl ten který úřad zachovat, případně proplatit paní Aleně úkony spojené s identifikací či repatriací těla jejího syna. Jistě by bylo na místě projevit empatii a vyjít paní Aleně vstříc v rámci možností, nelze se ale divit, že možnosti jsou značně omezené.

Tak či tak, rozhovor plně zapadá do „produkce“ pana Vajíčka, který je, jak jsem řekl, známý proruský kolaborant, kamarád Jindřicha Rajchla a kritiku od něj na kohokoliv prorusky zaměřeného nelze očekávat ani v nejmenším. Přesto, že do příběhu nijak nezapadá Petr Pavel, je několikrát pohrdavě zmiňován, Otakar Foltýn je nazýván sviní. Vajíčko sice nenávidí válku, ale Rusáci jsou fajn a za válku mohou Ukrajinci. Písnička zahraná dle not z Kremlu se povedla, zanadávali jsme si, zamanipulovali... zkritizovali školství, které tlačí děti do války, něco málo jsme si pověděli o tom, kdo má na rukou krev. Co jsme ale neudělali, bylo předložení nějakých důkazů, že skutečně Azov nebo nějaká organizace ve velkém verbuje české „chlapce“, že ve školách jsou děti vychovávány k tomu, aby šly do války, že Petr Pavel nebo Otakar Foltýn vyzývají veřejnost, ať se zvedne a jde bojovat na Ukrajinu. Už zbývá jen počkat si na lajky, a pak shrábnout výnos z monetizovaného kanálu na Youtubu. Za mě je to jedna z dalších prasáren jednoho bezcharakterního kolaboranta.

Příběh paní Aleny je bohužel pravdivý. Rozhovor s ní je však totální blábol.