Oběti z první linie

Marťa je jedním z těch lidí, kteří dělají váš život zajímavějším. Znám ji prakticky celý svůj život. Její dřívější krásu již sice odnesl čas, ale pořád je to ta skvělá osoba, jakou bývala vždy.

Ne, že by neměla své chyby, ale ty byly vysoce přebity kombinací vzácných vlastností, z nichž vynikají především vtip a inteligence. Vzpomenete si na seriál Krok za krokem a postavu Dany Foster? Tak to je (skoro) ona. Marťa vždy dokázala setřít kohokoliv včetně mě. Pohotově a vtipně. Vystudovala strojařinu a část svého života strávila mezi výkresy. Měřítka, kótování, řezy, projekce...to byl po nějakou dobu její svět. Z neznámého důvodu pak vzala místo, které s tímto vůbec nijak nesouviselo a navíc bylo i mnohem hůře placené. Začala pracovat na městském úřadě. Vlastně jsem se jí ani nikdy nezeptal, proč si tuhle práci vybrala, byť by mne to zajímalo. Snad jediná výhoda byla, že úřad se nacházel jen pár set metrů od jejího domu.

Z této pracovní pozice měla spousty zajímavých zážitků, které s hereckým umem sobě vlastním předváděla nám ostatním. Nekomičtější příběhy se týkaly útěků různých zvířat (trampoty svérázného majitele pštroší minifarmy), která pak úřadem pověřené osoby se střídavými úspěchy naháněly po okolí, setkání s opilými bezdomovci i zmatenými návštěvníky městského úřadu. Marťa nám ráda tyto zážitky předváděla u ohně při grilování nebo při pouhém popíjení vína, které tehdy často a ráda pořádala. Byla to vždycky taková one woman show. Ne, že by ostatní zúčastnění byli nudní a nezajímaví lidé, ale prostě když byla mezi námi ona, bylo by velmi kontraproduktivní přerušovat její výkon, a tak jsme se stali jen pasivními diváky lapajícími po dechu a utírajícími si slzy mezi jednotlivými výbuchy smíchu.

Práce na úřadě však nepřinášela jen komické zážitky. Vlastně jich zase nebylo až tolik, to jen Marťa z nich vždycky vytvořila humorný koncentrát. Kromě toho však musela čelit i stresu a zejména tomu nejhoršímu – lidské hlouposti. Pokud děláte na úřadě, nelze se jí vyhnout. Někteří lidé jsou „jen“ hloupí, ale jsou i tací, kteří jsou, jak říká jeden zkušený pán, prostě svině. A ani těmto se bohužel nelze vyhnout. Zpočátku to nebyl až takový problém. Když Marťu lidé potkávali někde na ulici, byla pro místní občany prostě jen nějakou paní, která je jim odněkud povědomá, ale nedokázali ji přesně zařadit. Postupem času se však stala známou a většina ji brala jako „tu z úřadu“. A to už problém byl. Lidé ji zastavovali, kdekoliv ji potkali, dožadovali se odpovědí na různé otázky, stěžovali si na své sousedy, samotný úřad, zákony, silničáře, jizdní řády, zemědělce a ona to podle jejich představ měla všechno řešit. Z počáteční výhody, kterou představovalo bydliště v blízkosti práce, se stalo peklo. Lidé ji začali obtěžovat i doma. Pokud přišli na úřad a zjistili, že zrovna prošvihli úřední hodiny, nenapadlo je nic lepšího než ujít těch pár set metrů a zazvonit na její zvonek. To už jí začalo opravdu hodně vadit a její reakce už nebyly tak přátelské. Lidé to však nedokázali pochopit, a tak se pro ně stala arogantní ba dokonce drzou osobou, která „rozhodně nemá na úřadě co dělat“. Oni prostě přišli kupříkladu zaplatit poplatek za popelnici, město může být prý rádo, že vůbec za odpad platí, protože Karviňáci to mají zadarmo a ne ještě aby jejich úřednice nějak pyskovala, když jí domů donesou peníze. Ale ani ti, kteří dokázali pochopit význam úředních hodin a trefit do správné budovy, nebyli vždy zcela racionální. Jindy ještě horší než osobní setkání, byly telefonáty, protože do telefonu je správně vytočený retard schopen vyřvat věci, které by si při setkání face to face říct nedovolil. Pán si třeba stěžoval, že ho probudil nízký přelet dopravního letadla, který byl údajně tak hlučný, že spíše připomínal start raketoplánu, což způsobilo jeho probuzení ze zaslouženého spánku po náročné noční směně a dožadoval se sjednání nápravy. Na to Marťa reagovala, že plně chápe jeho rozhořčení a že se skutečně nejednalo o dopravní letadlo ale raketoplán Discovery a že úřednice již intenzivně pracují na sepisování protestní nóty, která bude při nejbližší možné příležitosti předána prezidentovi Spojených států.

Jak šel čas, Martina byla čím dál unavenější. Zvládala to roky, ale poslední léta měla pocit, že lidem hrabe víc než tomu bylo dříve. Jako by období covidu minimálně část společnosti připravilo o rozum. Agresivita, bezohlednost a tupost se u návštěvníků úřadu pravidelně střídaly i kombinovaly. Až jednoho dne Marťa zkolabovala. Tentokrát se to ještě obešlo bez zásahu zdravotníků, ale bohužel se nejednalo o jednorázovou událost, jak ukázaly následující měsíce a teď už vlastně i roky. Marťa spoustu z nich strávila na nemocenské a několik týdnů byla dokonce hospitalizována jako psychiatrický pacient. Ta dříve silná osoba, která brala vše s nadhledem, který jsme ji všichni záviděli, byla najednou zcela zničená. Holka, která vyhledávala adrenalinové sporty, byla pro každou blbost a snad z ničeho neměla strach, byla smutná a zlomená. Lidská hloupost byl prostě příliš silný protivník i pro ni. A když dokázala porazit Martinu, dokáže porazit kohokoliv. Nejhorší byla její všudypřítomnost. Pronásledovala ji v práci, při nakupování, pouhé procházce městem a neunikla její vtíravé přítomnosti ani doma. Ne, všichni lidé nejsou hloupí. A není jich ani většina. Ale ta mrcha si vás prostě nakonec najde.

Martina dnes již na úřadu nepracuje. Poslední měsíce strávila na lodi na moři. Na její místo nastoupila jiná usměvavá bystost plná energie. Zatím. Stejná přičina, která vyštvala Marťu, stojí i za koncem místního starosty, který svou funkci vykonával přes 30 let a i loni v přehledem vyhrál volby. Lidé ho po povodních začali napadat, urážet a vyhrožovat mu s mnohem větší intenzitou než tomu bylo kdy dřív. Sice dobře věděl, že výhružky jsou jen planá slova a neměl obavy, že by došlo na jejich naplnění, ale je to nikdy nekončící boj, kdy znova a znova musíte vyvracet nepravdivé informace a odrážet útoky na svou osobu i rodinu. Ale to už je zase jiný příběh...