Konspirační teorie, dezinformace a misinformace

Při debatách s různými samozvanými lidovými mysliteli (rozuměj těmi, co mají „vlastní“ názor a nehltají tupě mainstreamová média) se prakticky na denní bázi setkávám s různými vysoce lajkovanými výkřiky...

...jejichž pravdivost je sice přinejlepším sporná, ale dobře znějí a hlavně – názor je pro tuto skupinu lidí přece víc než nějaká fakta.

Jedním z takových výkřiků je třeba tvrzení, že „rozdíl mezi konspirační teorií a pravdou je cca půl roku“. To samozřejmě platí univerzálně, ovšem jen do doby, než takového borce požádáte, aby uvedl konkrétní příklad nebo nedej Bože několik příkladů. Pak se v tom začně topit. Problém není jen v tom, že přání je zde otcem myšlenky, ale už jen samotná znalost základních pojmů. Průměrný dezolé má totiž obrovské potíže, požádáte-li ho o definici pojmů, kterými se ohání (zkuste si to, nejlépe při osobním kontaktu, kde není možnost použít Google). U pojmu „konspirační teorie“, či „dezinformace“ na tom není o nic lépe. Od některých z nich se dozvíte, že prý žádná ustálená definice těchto pojmů ani neexistuje. Prostě – neznám to, tak to neexistuje. Jasná věc!

Definici konspirační teorie si samozřejmě každý může přečíst třeba na Wikipedii či jinde. Nemá smysl prodlužovat tento článek kopírováním a vkládáním. Spíše jde o to, že za konspirační teorii jsou pokládány tvrzení, která jí nejsou. Konspirační teorie je soubor logicky navazujících myšlenek vycházejících z reálné situace, který jde proti oficiální verzi vysvětlení události či stavu zahrnující spiknutí lidí disponující určitou mocí. Čili pokud někdo tvrdí, že místní politik Franta je špatný člověk, a pak se zjistí, že pokoutně dohazoval kšefty svému kamarádovi Ondrovi a ještě přitom kryl daňové podvody, nejedná se o konspirační teorii a už vůbec ne o potvrzenou. Jde jen o nějaké obecné tvrzení, které nic neodhaluje a samo o sobě je jen výstřelem od boku. Osobně nevím o žádné konspirační teorii, která by se nakonec ukázala být pravdivou. Zároveň ale nevylučuji, že nějaká taková existuje, ale spíše se jedná o nějakou marginální. Příklady, které se někteří pokoušeli uvést, opět nebyly konspiračními teoriemi. Konspirační teorie musí logicky předcházet samotnému odhalení. To, že někdy někdo odhalí nějaké spiknutí mocných politiků, společností a případně jejich napojení na média, neznamená, že došlo k potvrzení nějaké konspirace. Ta konspirace musí předtím existovat a z něčeho vycházet. Třeba jako ta o 11. září. Projdeme-li si různé nejznámější konspirační teorie jednu po druhé, zjistíme, že nedošlo k potvrzení žádné z nich. Většina z nich dává nějaký smysl jen v dílčím kontextu, ale jako celek logicky selhává.

Jedním z konkrétních příkladů, které dezolé často uvádí jako potvrzené konspirační teorie, je tvrzení mikrobioložky Soni Pekové ohledně toho, že virus SARS-CoV-2 pochází z laboratoře. Ani toto nelze považovat za potvrzení konspirační teorie. Za prvé k žádnému potvrzení nikdy nedošlo. Za druhé vědci od samotného začátku toto považovali za jednu z možností a dokonce i zlá mainstreamová média situaci takto prezentovala. Jak vznikl covid, dodnes spolehlivě nevíme a i laboratorní původ je stále ve hře. Nejedná se tedy ani o konspirační teorii, protože oficiální verze připouští tuto možnost a samotný mainstream s touto variantou přišel (blbý, co?). Co definici konspirační teorie ale zcela jistě naplňuje, je tvrzení, že byl tento virus vypuštěn záměrně (a samozřejmě nesmí chybět typický narativ, že ač se jednalo o Čínu, prsty v tom mají tradičně zlé Spojené státy). A když už je řeč o Soni Pekové, pokud by zůstala jen u svého tvrzení o laboratorním původu viru, udělala by to nejlepší a zachovala by si tvář seriózní vědkyně (a to i v případě, že by se nakonec nějak potvrdil přírodní původ, protože i seriózní věděc se občas zmýlí). Bohužel, jak se postupně ukázalo, jedná se o poměrně tragickou postavu, která má dost starostí sama se sebou, biolaboratořemi na Ukrajině, vesmírnými bytostmi a neustálého očekávání soudného dne (který nazývá zábleskem), kdy pendluje mezi sektou AllatRa (Tvořivou společností) a neméně zmatenými ezo fanatiky. Své hysterické výlevy pak následně popírá a vše svádí na imaginární nepřátele, kteří se ji z nějakého důvodu snaží zničit a využívají k tomu AI. Už tak trapná situace se tak stává ještě trapnější a ze strany paní Soni se jedná už o opravdu velmi silnou křeč.

Podobně jako s významem pojmu konspirační teorie mají diskutéři problém i s trochu nadužívaným pojmem dezinformace. Za dezinformaci je považována jakákoliv nepravda, když se to hodí. Tak jednoduché to ale není. Dezinformace je záměrně šířená lež s cílem někoho oklamat a/nebo někoho poškodit. Dezinformace se tudíž téměř nikdy nemůže ukázat být nakonec pravdivou. Můžu si ale vymyslet třeba o sousedovi něco nepěkného, k čemu nemám žádné indície a to se přesto nakonec ukáže být pravdou. Ano, toto se dá považovat za dezinformaci, která se ukázala být pravdou. Otázkou je, jak je takové tvrzení šířeno. Zda jako fakt nebo jako domněnka. Problém dezolátů je, že své (mnohdy ničím reálným nepodložené) domněnky prezentují jako fakta. Pak za to u soudu různí Vrabelové, Liskové a jim podobní vyfasují tresty a strašně kvičí, jak je narušena jejich svoboda slova. Nesplněné sliby politiků nejsou z principu dezinformacemi, což ale nic nemění na tom, že takový politik není důvěryhodný a měl by být v následujících volbách podle toho ohodnocen úprkem vlastních voličů. Zrovna tak nejsou dezinformacemi nenaplněné prognózy, ale opět – pokud se někdo vytrvale mýlí, ztrácí důvěryhodnost, což jistě není nic pozitivního, nicméně nemusí to nutně souviset s charakterovou vadou či morální stránkou. Od dezolátů často slýchám, že mainstreamová média jsou plná dezinformací, avšak jejich schopnost některé konkrétní vyjmenovat, se při zachování podmínky, že se skutečně musí jednat o dezinformace a tedy naplňují definici tohoto pojmu, je mizerná. Naproti tomu jimi právě tolik opěvovaná „alternativní média“ jsou mnohdy ryzích dezinformací plná. Je tomu proto, že nemusejí tolik dbát na nějaký kodex, mají minimální zodpovědnost (jestli vůbec nějakou) a je to většinou taková one man show, což plyne ze samotné podstaty, kdy se jedná o projekt patřící jednotlivci či malé skupině lidí často navíc stejného typu.

Mainstreamová média v demokratické zemi většinou dezinformace nešíří. To vůbec neznamená, že nemohou manipulovat či být zaujatá. Manipulace většinou spočívají k nezveřejnění celé pravdy ale pouze jejího fragmentu, zveličování či naopak bagatelizování některých faktů, nerovnoměrné poskytování prostoru k vyjádření se různým stranám, apod. Vyloženou dezinformací by se tato média v očích veřejnosti znemožnila. Za dezinformaci nelze považovat ani situaci, kdy médium cituje nějakého odborníka či politika a tento člověk lže. Čili v podstatě takto – téměř kdykoli se dezolé ohánějí tím, že mainstreamová média šíří dezinformace, buď nejsou schopni nějaké konkrétní vůbec uvést, anebo se o dezinformace ve své podstatě nejedná.

Nelze však zcela zabránit zveřejňování misinformací. Tedy nepravd, o kterých v době zveřejnění není známo, že jsou nepravdami. Čili například v průběhu vyšetřování médium zveřejní informaci plynoucí ze známých indícií a předpokladů, která se nakonec ukáže být mylnou. Vyplývá to z faktu, že mýlit se je lidské. I zde se však často na straně dezinfo scény manipuluje. Manipulátoři záměrně chronologicky zkreslí vývoj situace, aby to vypadalo, že měli „zase pravdu“ (a média lhala) a přitom ji neměli vlastně nikdy. Příkladem může být situace ohledně vakcín proti covidu, kdy média hned od samotného začátku uváděla, že byly vyvíjeny pro to, aby bránily těžkému průběhu, nikoliv přenosu. Dezinformátoři přesto uvádí smyšlenou kaskádu vývoje, kdy údajně mělo být prezentováno, že očkovaný se nemůže nakazit, následně, že nemůže onemocnět, pak že onemocnět může, ale ne vážně a nakonec že nemůže zemřít. Nic takového média neuváděla (aspoň ne doslova, pouze že některé výsledky tomu nasvědčují) a žádné očkování není stoprocentní. Jelikož se jednalo o bezprecedentní situaci, mnoho informací se zjišťovalo za pochodu, byly zde jistě i mylné předpoklady, nicméně neprobíhalo to tak, jak dezinfo scéna ráda prezentuje. Seriózní média pak uvádí informace tak, jak se postupně zpřesňují i tehdy, pokud vyvracejí dříve uvedené informace. Neseriózní média v takovém případě hrají mrtvého brouka. Další z příkladů je například zneužitá situace z loňska, kdy dezoláti prohlašovali, že x zemí zakázalo dovoz ukrajinské mouky či obilí kvůli jeho zdravotní závadnosti. Realita však byla zcela jiná a jediná země, která zakázala dovoz z tohoto důvodu, bylo Slovensko a to na základě jediné várky. Všechny ostatní země ji zakázaly kvůli ochraně místních zemědělců.

No a takto je to v podstatě se vším. Lidé, kteří obviňují mainstreamová média z šíření dezinformací, sami mnohdy chrlí jednu lež za druhou nebo je alespoň sdílí. Sami nejsou schopni uvést krátký seznam údajných dezinformací, pokud vůbec chápou jednotlivé pojmy. O konspiračních teoriích tvrdí, že bývá otázkou času, kdy dojde na jejich potvrzení a opět nejsou schopni uvést konkrétní příklady. Jediné, co vlastně zvládnou, je mínusovat, rozčilovat se v diskuzích a samozřejmě urážet autora, který jim jejich manipulace a vyložené lži otříská o hlavu...

Trampoty populární dezinformátorky neberou konce