Jak jsem (ne)prožil léto

Každým rokem se těším na léto. Mám rád teplo a dlouhé dny. Toto léto však pro mě jako by vůbec nebylo.

Už koncem června jsem měl pravidelné bolesti břicha a jen fakt, že moje praktická lékařka byla na dovolené, mi bránil jít k lékaři. Ne, že by za sebe neměla žádný záskok, ale prostě jsem chtěl jít k ní, protože se známe již z dob, kdy ještě mou lékařkou nebyla. Stav se ale jednoho dne zhoršil natolik, že jsem musel na pohotovost. Zjistili mi zánět na žaludku a prý extrémní hodnoty CRP (zánětlivý marker), takže jsem putoval na JIP, kde jsem strávil týden, a pak po krátkém pobytu na standardním pokoji mě poslali domů s tím, že za měsíc mám přijít na kontrolní odběry a CT. Bolestí jsem se úplně nezbavil a každou noc jsem propotil nejen tričko a deku, ale dá se říct, že celou postel. To nejhorší mě ale ještě čekalo.

Po měsíci jsem se dostavil na předepsanou kontrolu. Vzhledem k tomu, že jsem se stále necítil dobře, měl jsem obavy, že mi najdou něco nepěkného, ale byly to jen domněnky. Zatím.

„Tak pane Ulman, něco se nám na tom kontrolním CT nelíbí...na žlučníku nebo slinivce“ povídá doktor. Nijak jsem na to nereagoval. Moje máma měla žlučníkové kameny, dost si s nimi užila, předpokládal jsem, že mám podobné sklony. Doktor mě ale vyvedl z omylu, podíval se na mne a pokračoval: „nebudu chodit kolem horké kaše, máme podezření, že by se mohlo jednat o nádor“. To je to poslední, co chcete od lékaře slyšet. „Budeme vás muset odeslat na další vyšetření, nejspíše do Frýdku, ale s termíny je to velmi složité. Přijďte v pátek, já se poradím s kolegy, uděláme vám ještě jeden odběr a řeknu vám, co dál“. Poté mi vytiskl zprávu a já šel domů. Zprávu jsem si přečetl až s odstupem a zjistil, že kromě podezření na nádor na slinivce mám i dvě nová ložiska na játrech, která na prvním CT nebyla a že by se mohlo jednat o metastázy. Tomu nasvědčuje i fakt, že jsou ta ložiska dvě, takže je nepravděpodobné, že by se jednalo o primární nádory.

„To je asi konečná“, pomyslel jsem si a začal vyhledávat informace na netu. Tam jsem se dočetl, že mám všechny příznaky rakoviny slinivky od nově vzniklé cukrovky, trombózy, bolestí břicha, nočního pocení, úbytku váhy,...a hlavně oněch metastáz na játrech, neboť nádor na slinivce velmi rychle metastázuje a to právě nejčastěji do jater. Podle všech informací jsem již brzy měl ukončit svou pouť na tomto světě. Za dva dny jsem dostal žádanku na vyšetření gastro-sono a za 14 dní měl termín. Doma jsem všem sdělil, co mě čeká a zavolal svému kamarádovi, který je rovněž doktor byť jiné specializace. Ten si přečetl lékařskou zprávu a řekl „bohužel tady všechno ukazuje pouze jedním směrem“. Vzhledem k velikosti ložisek na játrech a rychlosti růstu to vidí na maximálně půl roku života, ale prý zná dobrého doktora, který je schopen mi o několik měsíců prodloužit život. To mi zrovna nepřijde jako nějaká výhra. „Teď už budete chodit na pizzu pouze ve dvou...“, poznamenal jsem v souvislosti s tím, že jsme spolu s dalším kamarádem chodívali pravidelně na pizzu. Pokrčil rameny a zeptal se mě, zda mi má předepsat antidepresiva. Přikývl jsem.

Asi bych si teď mohl otevřít některou z lahví archívního alkoholu, které si léta schovávám pro nějakou speciální příležitost, protože ta už stejně nikdy nenastane. Škoda jí sice nebude, ale vůbec nemám na nic takového náladu. Vlastně nemám náladu vůbec na nic. Jen bych si rád pokecal s někým, kdo byl někdy ve stejné situaci jako teď já. Jenže...ti lidé, co jsem znal a co se v podobné situaci nacházeli, už pochopitelně nejsou mezi námi. Protože nejsem člověk, který by věřil na nějaké nadpřirozeno, život po smrti či reinkarnace, snažím se situaci přijmout racionálně. Každý člověk musí jednou zemřít. Neexistuje naprosto nikdo, kdo by dokázal obejít smrt. Takže to, co se mi děje, je vlastně velmi přirozené a neměl bych se kvůli tomu trápit. Navíc momentálně mě nic nijak zvlášť nebolí, pravidelná bolest břicha přichází až večer a nějakým trápením si zhoršuji tu poslední část života, která mi zbývá. Zní to racionálně, ne? Má to jen jeden háček – nepomáhá to. Ne, že bych měl až takový strach ze smrti. Spíše mám strach z toho období mezi tím, co je teď a tím, jak se budu cítit, když to má přijít. Co když bude poslední měsíc peklo? Kdyby zde existovalo nějaké tlačítko, které kdybych zmáčkl, odešel bych bezbolestně a bez dalších negativních pocitů z tohoto světa, udělal bych to.

Právě mi volal kamarád lékař, o kterém jsem se již zmiňoval, že mi zařídil o týden dřívější vyšetření oproti původnímu termínu. Třetího září tedy pravděpodobně pohasne má poslední naděje. Mám si zajistit odvoz, protože sám údajně nebudu schopen řídit. Ráno před barákem mě tedy čekal švagr, který mě měl odvézt do nemocnice. „Připraven?“ zeptal se mě… „záleží na co“ zněla má odpověď. Dorazil jsem na místo. Odevzdal jsem žádanku a vyplnil souhlas s provedením zákroku. Pak jsem dostal nějakou infuzi, sprej do krku a byl vyzván, ať si lehnu na bok. Z vedlejší místnosti doléhalo úpění jiného pacienta, kterému do žaludku zasouvali sondu. Stejná procedura nyní čekala i mě. Bylo mi sděleno, že jakmile sonda narazí na podezřelé ložisko, vysune se malá jehla, která odebere vzorek tkáně a ten bude odeslán na rozbor. Není to příjemné, ale je to nutné. Pak začali zasouvat sondu. Dávivý reflex se dostavil ihned a já si neuměl představit, že celá ta dlouhá hadice skončí v mém žaludku. Dávení pokračovalo s každým centimetrem a doktor mě okřikl, že si to prý dělám horší sám. Ano, strašně mě baví lékaře provokovat úpěním. Pokud se hadice nepohybovala, bylo to lepší a dalo se téměř normálně dýchat. „Zapněte nahrávání“, instruoval vyšetřující lékař sestru a já ucítil pichlavou bolest. Doktor manipuloval se sondou prudčeji než dosud. Teď tedy nejspíše narazili na to podezřelé ložisko a odebírají vzorek, pomyslel jsem si. Začal jsem se zase dávit a z očí mi tekly slzy. Poté začali sondu pomalu vytahovat, vyšetření trvalo asi půl hodiny. To bylo mnohem déle, než když mi před lety kontrolovali jícen. Teď přijde na řadu rozsudek.

„Tak, pane Ulman, žádné jednoznačné ložiskové změny na pankreatu ani žlučníku nevidím, co se týká játry, tam ty nálezy, co jsou na CT, jsou mimo dosah vyšetřovací metody. Tam se bohužel se sondou nedostanu. Takže doporučím další vyšetření na magnetické rezonanci. Teď si půjdete lehnout a jestli máte odvoz, tak vás za hodinu pustíme domů“.

No, takže slinivka to není. Ta měla být sice nejhorší z možností, ale jestliže mám na játrech metastázy, je někde primární nádor v pokročilém stádiu a výsledek bude nejspíše stejný. Jenže kde? Zatímco soubor příznaků hovořil pro rakovinu slinivky dost jednoznačně, objevení jiného nádoru by bylo vlastně nahodilé. Další na řadě by za jiných okolností připadal v úvahu karcinom tlustého střeva, ale jelikož jsem před třemi lety podstoupil kolonoskopii a tento druh nádoru se vyvíjí léta, není to příliš pravděpodobné. Možná nádor tenkého střeva, který je velmi vzácný, ale zrovna můj bratranec na něj nedávno bohužel zemřel.

Čekací doba na magnetickou rezonanci je bohužel nejen u nás velmi dlouhá. Problém není ani tak vytížení přístroje, ale spíše nedostatek personálu, který vyšetření provádí. Shodou okolností jsem ale získal termín hned druhý den, aniž by to bylo na úkor jiného pacienta, což by jistě bylo nemorální. Jsem tedy dlužníkem obsluze přístroje, která pracovala nad rámec svých povinností a pracovní doby a vlastní sestře, která mi vyšetření zařídila, neboť onen personál jsou její zákazníci (je také zdravotní sestrou, ale na klinice, kde řeší pouze estetické zákroky nebo maximálně melanomy). Vyšetření na magnetické rezonanci není samo o sobě za normálních okolností nic nepříjemného. Nepříjemné může být pro lidi trpící klaustrofobií nebo mají v sobě něco kovového. V některých případech prý může vyvolat problémy i tetování. Ale to není můj případ, takže jediný nepříjemný pocit není samotná vyšetřovací metoda, ale důvod, proč tam jsem. Prostě zajedete do tunelu, a pak už jen slyšíte neustálé „bzzz, bzzz, bzzzz, bzzzz, bzzz, bzzz…“, přičemž se po dvacetisekundových sériích mění kmitočet. Občas jsem při některých frekvencích pociťoval teplo. Celé vyšetření trvá asi hodinu. Po skončení procedury mi bylo řečeno, že výsledky se dozvím do týdne. To mě trochu překvapilo a nebyl jsem si jist, jestli je to dobře nebo špatně. Je lepší být týden v nejistotě ale zároveň v naději?

Výsledky měly být odeslány poštou a to na adresu lékaře, který vypsal žádanku, což byla moje praktická lékařka. Čas jsem trávil vyhledáváním informací o nádorových onemocněních a pozorováním sebe sama. Zatímco předchozí předpoklad ohledně slinivky dával perfektní smysl, teď příznaky na nic konkrétního neukazovaly. Mám pocit, že už jsem všechny stránky na toto téma pročetl, tak jsem své pátrání prokládal videi na Youtube. Občas mi někdo zavolal a zeptal se, jak mi je. Fyzicky mě bolelo břicho a to mě vlastně bolí i teď.

Jeden večer mi pak zavolal kamarád – doktor, manžel mé praktické lékařky. Tou dobou jsem nečekal, že by měl pro mě nějakou podstatnou informaci, ale nečekaně řekl „tak přišly výsledky“. „No, povídej“ vyzval jsem ho. „Metky to nejsou“ odpověděl. „A co to teda je?“. „No, jak bych ti to řekl...v podstatě jako bys měl infarkt, ale ne na srdci ale na játrech“. „Jaké to bude mít pro mě praktické důsledky?“ optal jsem se nejistě. „No, že s náma budeš dál chodit na pizzu“.