Deset varovných znaků že váš politik bude stát za houby

Každý politik se bohužel více či méně chová podle lidové písničky “Až já budu velká”. Dnes nebudu nikoho jmenovat (byť to částečně poruším) ani se přiklánět na nějakou stranu.

Politiky, kteří jsou aktuálně u moci, už jsme si zvolili a zpětně s tím nic nenaděláme. Jak ale poznat, že ti následující budou lepší? Existuje spousta příznaků, které naznačují špatného politika. Tím myslím obecně bez ohledu na politickou orientaci. Je jasné, že pravicový volič bude spíše nesouhlasit s levicovými politiky a obráceně. O toto ale v tomto článku nejde...Jde o obecné varovné signály, které platí pro všechny strany, koalici, opozici,..Nemají všechny stejnou váhu, ale jsou seřazeny vzestupně od těch nejméně závažných. Začneme tedy hodně zlehka:

1. Budování stáda. „Právě jsem se vrátil z demonstrace, která byla naprosto úžasná, byli jste absolutně skvělí, atmosféra byla úplně perfektní a já vám za ni moc moc děkuji a pevně věřím, že příště to bude ještě lepší!“ - pokud takto uvede nějaký politik své video určené voličům, pak je velmi pravděpodobné, že se jedná o manipulátora. Zdánlivě na tom není nic špatného a pokud se takto vyjadřují zpěváci nebo herci, je to naprosto v pořádku. To jsou totiž lidé, kteří nějak pracují s emocemi, aniž by to bylo ke škodě věci. Politik, který se takto vyjadřuje, si buduje svoji sektu a chce, aby se posluchači vázali na jeho osobu nikoliv na program. Ne, že by politik musel být studený čumák, ale přemíra emocionálně zaměřených proslovů není dobrým ukazatelem. Pokud politik potenciálním voličům sdělí něco jako „...to vy jste ti borci, kteří se nenechají zmanipulovat!“, pak si můžete být jisti, že vás chce manipulovat.

2. Neschopnost se omluvit. Každý se někdy v něčem zmýlí. Občas se stane, že někoho z něčeho křivě nařkneme nebo obecně mu nějakým způsobem křivdíme. Pokud politik dokáže přiznat svou chybu a omluvit se protistraně, je to dobré znamení - a naopak. Ačkoli jsem rozhodně nebyl fanouškem Miroslava Kalouska, slyšel jsem ho párkrát se někomu omluvit, aniž by ho k tomu donutil například soud. To je jistě velké plus. Původně jsem chtěl uvést jako příklad jiného politika, ale ten je stále v nejvyšší politice činný, čímž jsem nechtěl kontaminovat svůj článek zaujatostí.

3. Kritika protistrany zabírá více prostoru než prezentace vlastního řešení. Docela častý jev. Mnozí politici na tom vyloženě staví svou kariéru. Vlastní program prakticky nemají, pouze pár symbolických hesel. Kritika stran z opačného spektra se jistě dá předpokládat a není nic špatného upozornit na chyby, kterých se druhá strana dopouští. Pokud se z toho ale stane posedlost, je to samozřejmě špatně. Kromě toho to ukazují vlastní prázdnotu a je jasné, že takový politik s řešením nikdy nepřijde. Jsou různá nepopulární rozhodnutí, které musí vlády udělat a která nemají bezbolestná řešení. Pokud je opozice kritizuje, aniž by přišla s vlastním návrhem řešení, je to ukázka toho, že by stejnou situaci nezvládli lépe.

4. Využívání „mikropravd“. Jestli jste pojem „mikropravda“ nikdy neslyšeli, tak se tomu nedivím, protože jsem si ho vymyslel, což poměrně často dělám. Mikropravda je něco, co je sice částečně pravda, ale její vliv na konkrétní problém je marginální. Pokud nějaký politik na otázku třeba „jak byste řešil schodkový rozpočet“ odpoví něco ve stylu „Jednoduše! Nahnal bych všechny nepracující cikány (Ukrajince, apod.) do práce, čímž bych jednak ulevil sociálnímu systému a zároveň zvýšil příjem státního rozpočtu.“. Bez ohledu na to, zda je nám takový přístup sympatický nebo naopak krajně nepřijatelný, matematicky by to stejně tak či tak nesedělo (o tom, že je to nerealizovatelné, ani nemluvím). Jedná se tedy o čirou demagogii, ale tím, že její základ je zdánlivě racionální, zabírá na poměrně mnoho lidí.

5. Mazání vlastních příspěvků na sociálních sítích. Za smazáním příspěvku může stát mnoho důvodů a většina z nich nenaznačuje nic dobrého (nepočítám-li situace, kdy někdo sdílí příspěvek, že se někomu zaběhl pes a on se mezitím najde). Většinou dochází ke smazání z důvodu, že se provalilo, že komentář je lež (nebo se nevyplnila předpověď). Tímto mazáním vlastních příspěvků je nechvalně známá jedna nejmenovaná senátorka, která sice oplývá sebevědomím, ale jinak nemá snad jedinou pozitivní vlastnost. Je třeba ale vzít v úvahu, že osoba, která spravuje účet nějakého politika nemusí být nutně osobně tento politik (anebo naopak, že se takový politik právě tímto způsobem bude vymlouvat).

6. Nevycházející předpovědi. Pokud se nějaký politik rád pouští do různých prognóz, je třeba se na ně zaměřit a zpětně si ověřovat, co z toho nakonec vyšlo a co ne. A to tím spíše, pokud onen politik předvídá různé katastrofické scénáře. Jsou situace, které se předpovídat příliš nedají. Určitě mezi to patří pandemie covidu nebo válka. Pokud nějaký politik bude předpovídat vývoj ekonomiky a do toho nastane takováto událost, nelze mu vyčítat, že jeho předpověď nakonec nevyjde. Pokud ale opakovaně předvídá nějakou katastrofu a ta stále nepřichází, pak je asi něco špatně a není důvod mu důvěřovat. Mimochodem...dnes máme 1. ledna 2025. Víte, co to znamená? Většina očkovaných proti covidu měla být k dnešnímu datu mrtvá.

7. Měření dvojím metrem. Tohle je velice častý nešvar. Nebývá bohužel ani výjimkou, že politik udělá přesně to, proti čemu sám bojoval. Jednou mu vadí třeba kumulace funkcí, pak to u svých spolustraníků toleruje, jednou mu vadí možnost vytvářet koalice, a pak je sám vytváří, apod. Pokud politik u protistrany vidí pouze čiré zlo a nikdy v ničem ani výjimečně za nic protistranu nepochválí (aniž by to myslel ironicky), pak je prakticky jisté, že se jedná o pokrytce, protože nikdy neexistuje jen čiré zlo nebo čiré dobro.

8. Zneužívání neštěstí ke kritice protistrany nebo sebepropagace. Pokud dojde například k nějaké přírodní katastrofě – zemětřesení, požáry, záplavy nebo jiné vážné události – teroristický útok, exploze,...měli by lidé zakopat válečnou sekyru a táhnout za jeden provaz. Pokud někdo i takovouto situaci využívá k politikaření, pak je to jistě osoba nemorální až bych řekl zvrhlá. Pokud je to politik – tím hůř.

9. Vztah k autoritářství. Velmi nebezpečný varovný znak. Zemi s demokratickou tradicí jednotlivec většinou není schopen přetransformovat v diktaturu. I tak je zvolení takového politika tragédií a nic dobrého nepřinese. Pokud politik prokáže obdiv k nějakému autoritářskému režimu, pak je již prakticky jisté, že jeho zvolení bude průšvih. Otázkou je jen to, do jaké míry.

10. Čím hůře, tím lépe. Většina politiků je natolik zkušená, že nedá na sobě znát, že má radost z něčeho, co pro společnost není dobré. Ale jsou situace, kdy tuhle přetvářku zahodí. Vidíme třeba nepokryté fandění „druhé straně“. Pokud máte radost, že se třeba Číně podařilo úspěšně dopravit sondu na odvrácenou stranu Měsíce, pak to lze dost dobře chápat. Je to de facto úspěch lidstva, stejně jako první let do vesmíru nebo vyslání lidí na Měsíc. Pokud ovšem politik projeví radost nad něčím, co vlastní společnost potenciálně poškodí, jako například země, která je se zemí politika v nepřátelském vztahu, vyvine novou zbraň nebo provede opatření, které tuto zemi hospodářsky poškodí, pak je takový politik jednoznačně škodlivý a jeho zvolení značně rizikové. Takový politik je nejhorší možnou volbou vůbec.

Všichni jsme mrtví, Dejve...