Hospicová péče se po svém značném boomu v posledních letech ocitá nad propastí, ze které se bude velmi těžko dostávat.
A tentokrát nejde ani tak o peníze, i když o ty jde vždy až v první řadě, ale o naprostou nepřipravenost systému na masivní snahu přesunout umírající do domácích podmínek.
Předesílám, že nejsem odborník pracující v hospicové péči a stejně tak nejsem nijak zainteresován. Moje veškeré zkušenosti pochází z konkrétních případů, takže je jisté, že následující článek nemusí platit univerzálně, určitě existují skvěle fungující hospici s nepřetíženým a dobře zaplaceným personálem, který není vyhořelý na pokraji katastrofy.
V dnešní době stále více osob vyslovuje přání umírat doma, mezi svými blízkými, protože naše zdravotnictví a potažmo paliativní péče jako taková, jsou údajně na velmi vysoké úrovni (je to častý argument odpůrců eutanazie) a tudíž dnes nikdo nemusí umírat v bolestech. Jaké ovšem musí nastat rozčarování ve chvíli, kdy se tedy rodina odhodlá vzít si umírajícího blízkého domů a starat se o něj svými silami, když slibovaná péče najednou nefunguje.
Hospici se fungovat snaží a dělají naprosté maximum za hranicí lidských možností. Jenže je jich na aktuální stav naprosto tragicky málo. V silách člověka prostě není 24 hodin denně být na telefonu a běhat od případu k případu. Je třeba si uvědomit, že naprostou většinu hospiců založili absolutní nadšenci, lidé, kteří to nedělají pro peníze. Dělají to, protože je to potřeba. A takových lidí je prostě málo, zvláště v situaci, kdy musíte být atestovaný lékař s poměrně vzácnou specializací, který si v jiném typu praxe vydělá 3x tolik.
Co skoro vůbec nefunguje jsou domácí nemocniční péče, které jsou zpravidla opět přetížené, personálně naprosto nedostatečné ale hlavně tam nepracují nadšenci, ale normální zaměstnanci, kterým se prostě mimo pracovní dobu, ale často i v ní nedovoláte. Personál podobných služeb je obvykle nedostatečně zkušený, nemá často nezbytné vzdělání... Spoustu věcí neumí a nikdy neviděl.
Další věcí je rozdílnost názorů na danou problematiku, kdy vám 3 skuteční odborníci na danou problematiku řeknou tři rozdílné názory!
Pro příklad si vezměme pacienty s rakovinou pankreatu. Průměrné dožití těchto pacientů se uvádí cca 8 měsíců. Jsou tu však případy, které dovedou žít mnohem déle. Zpravidla to jsou lidé, kteří mají v rodině lékaře ochotného se obětovat (finančně, rodinně, energeticky, prostě zcela). Takoví lidé mají skutečně nezbytnou péči na úrovni toho, co je třeba zajistit, aby člověk neumíral v bolestech, ale také aby žil relativně plnohodnotný život i se svou diagnózou co nejdéle to je možné. A také se to projevuje na délce dožití, která je překvapivě zhruba trojnásobná, byť samozřejmě nelze mluvit o vyléčení.
To by ovšem vyžadovalo osobního lékaře každému takovému pacientovi, který by neustále řešil potíže, každý den, někdy každou hodinu. Kombinoval léky proti bolesti, psychiatrické léky a další typy léků a byl schopen to všechno pojmout a nezbláznit se z toho.
Proto bych rád všechny varoval, ať si umírání doma rozmyslí, nebo ať se připraví, že budou umírat v bolestech a hnusu, protože ač se jejich blízcí budou snažit sebevíc, tak spoustu věcí prostě nezvládnou a ani zvládnout nemohou, protože nevědí jak. A nikdo jim nepomůže. Nebude kdo. V nemocnici vás aspoň napustí morfiem a psychofarmaky a vy za pár týdnů bezbolestně umřete hlady, vlivem sepse či na jinou komplikaci.
Berte to jako varování, ale také stížnost. Stížnost na politiky, že si jsou vědomi těchto skutečností, jak si naše zdravotnictví stojí. Ale nic s tím nedělají.
