No ještě nevím, systém hodnotíme a poměřujeme tím, jak jsme v něm úspěšní. Měřítkem úspěchu zde na blogu je čtenost, karma a komentáře zejména ty chytré a pochvalné. Protože osobnost blogera je zřejmá z jeho komentujících čtenářů, v tom vidím přímou úměru.
Těch lidí, blogerů komentujících čtenářů, názorů, témat až oči a hlava přecházejí.
Halda všedností a stupidit přehazovaná z jednoho zpravodajského portálu na druhý a tady na blogu znovu přeprána a druhý den všemi zapomenuta. Jako nováček si to tu trochu ošklivím.
Těch instantních citů, jejichž denní dávku můžeme regulovat otevřením nebo neotevřením té které srdceryvné zprávy. Ta báječná lehkost, kdy si emoce odžijeme u klávesnice počítače, v klidu teplého pokoje, na pohodlné židli s čistýma rukama.
Význam těch zpráv je denní. Jak rychle vyletí tak rychle spadnou, rozšlapány kráčejícím davem. A právě tady chci obstát, to je zaujmout čtenáře, vysloužit si uznalé poklepání po rameni vyjádřené karmou, čteností a pochvalnými komentáři. Chci zde se ctí obstát, jako těch nemnoho blogerů, z kterých jsou cítit schopnosti, rozum, cit, nadhled a klid. Není jich vlastně tak málo, ale jsou v menšině. Jak jinak, že.
Na blogu nehledám pravdu, ani ji nechci sdělovat, hledám zde sám sebe očima ostatních lidí.
Napadne li někoho o čem je tento blog, je o mě a každý další bude také takový. Blog píše Josef Sedláček ze Všerub u Kdyně hodlá se zde bavit, hrát si a využívat příležitosti přemýšlet a argumentovat. Sedláčka nebrat vážně, jako on se snaží nebrat vážně sebe a svět v němž žije.
Moc se mu to nedaří, milé děti.
Oslovujíc vás ctěné obecenstvo, milými dětmi, je blogerova libůstka. Dělá si tím srandu z vás, sebe i Boha.
