Šťastný rozhovor

Existuje stát, kde jsou všechny děti bez výjimky šťastné? Ano. Já tam byl a vyslechl jsem rozhovor dvou dětí. A pro sluníčkáře mám dobrou zprávu. Jejich vize se uskutečňuje, každým dnem.

„Ahoj,“ říká holčička chlapečkovi, který si hraje v písku na pláži. „Jsi tu dlouho?“

     „Ahoj,“ odpovídá stydlivě chlapeček. „Nevím, neumím počítat.“

     „Já jsem tu skoro rok.“ Byli jsme se podívat na ohňostroj. Moc jsem se těšila. A najednou jsem byla tady.“

     „Já nevim, jak jsem se sem dostal,“ odpověděl po chvilce přemýšlení chlapeček. „Asi proto, že jsem slavnej, moje fotka obletěla celej svět, byl jsem ve všech novinách a televizích, tak možná za odměnu…“

     „Ty jsi dětskej model?“ vykulila oči holčička.

     „Co je to model?“

     „No jako že propaguješ nějaký šaty… nebo žvejkačky,“ zamyslela se holčička. „Musel´s nějak před kamerou skákat nebo tančit, tvářit se šťastně?“

     „Proč bych se měl tvářit šťastně?“ nechápal chlapeček.

     „Tak se to v reklamě dělá, když třeba jíš bonbóny, tak aby bylo vidět, že ti chutnaj a jsou moc dobrý.“

     „Ne, jenom jsem tak ležel na pláži a nehejbal jsem se.“

     „A na co to teda byla reklama?“ vyzvídala dál holčička.

     „Nevim, ale ve všech novinách psali, že bych moh´ jednou léčit jako moc chytrej doktor.“

     „Tak to je jasný, to byla reklama na nějakej dětskej lék, třeba sirup,“ řekla holčička.

     „No, nevim. Jedny noviny mě nakreslily, jak vstávám z tý pláže, rostu a jako dospělej honim nějaký holky.“

     „Jako v tý reklamě na ten prací prášek? Jak se tam všechny děti honěj s tátou a hrozně se zamažou. Třeba nás někdo natočí a budem slavný oba.“

     „Tebe nikdo nezná?“ podivil se chlapeček.

     „Ne, vyfotili jen mou panenku, ta taky byla ve všech novinách, a na internetu,“ zesmutněla holčička. „Asi jsem vypadala ošklivě, v reklamě žádný ošklivý holčičky nehrajou.“

     „Ne, jsi moc hezká,“ odporuje rozpačitě chlapeček.

     „Tady jo, ale na tý Anglický promenádě v Nice jsem byla hrozně potlučená. Taky bys nevypadal bůhvíjak, kdyby tě porazil kamión,“ sklopila oči holčička.

     „Tak to jsem měl štěstí, já byl jen utopenej, tak jsem vypadal dobře.“

     „Jak to, že tě vyfotili, když ses koupal a pak utopil? Nahatý děti nikdo fotit nesmí, a dávat do novin už vůbec ne,“ podivila se holčička. „Jednu takovou holku kdysi vyfotili, jak běží z nějaký vesnice, vypálený napalmem. A taky byla nahatá. A tu fotku na fejsbůku hned zakázali. Ty tvoje ne?“

     „Tak to jsem měl dvojitý štěstí, že jsem se utopil oblečenej,“ oddechl si chlapeček. „Co je to ten napalm, nějaká hračka?“

     „Nevim. Asi jako sirky,“ ty mi naši taky zakazovali, že se můžu popálit,“ odvětila holčička a zamávala na dvě dívky, které procházely okolo.

     „Ty je znáš?“ zeptal se chlapeček.

     „Jo, ty jsou z Boko Haram. Taky hrozně nešikovný, jako ta s tím napalmem. Dospělí jim řekli, ať si jdou hrát do jednoho tábora, kde bylo hodně lidí. A dali jim spousty bouchacích hraček, aby jim tam udělaly ohňostroj. Já mám taky ráda ohňostroje, proto jsem se na něj byla v Nice podívat. Ale odpalovat ho neumím. Ty holky to taky asi moc neuměly, proto jsou tady. A támhlety holky a kluci dorazili taky nedávno. Jeli v konvoji autobusů u Aleppa a někdo jim uspořádal ohňostroj přímo v koloně. A poslal je sem.“

     „Proč maj támhlety děti tak starý šaty?“ ukázal chlapeček na skupinu kluků a holek, co seděla nedaleko.

     „Ty už jsou tu hrozně dlouho, jsou všichni z jedný vesnice, Lidice.“

     „A s kým si to povídaj?“

    „Ty jsou tady taky noví, z Chán Šajchúnu ze Sýrie. Asi jim vysvětlujou, jak je to tu bezva a jak se sem dostali.

     „A jak se sem dostali, taky se utopili?“ zeptal se chlapeček.

     „Ne. Stejně jako ty z koncentráků, nebo ty z Idlíbu, co tu jsou od předloňska. S pomocí plynu.“

     „Jak? Nafoukli si plynem balón a doletěli sem?“ vykulil oči chlapeček.

     „No, to úplně né,“ odpověděla holčička a na chvíli zmlkla. Asi sama nevěděla pořádně, jak to s tím plynem je.

     „Je hodně způsobů, jak se sem dostat?“ přerušil její přemýšlení chlapeček.

     „No jéje, milión! A dospělí pořád vymejšlej další a další. Ale ani nemusej, nejvíc je tady děcek, co umřely hlady. Nebo na nemoce. Těch je tu fakt spousta.“

      „Jak se to tady vlastně jmenuje?“ chtěl ještě vědět chlapeček.

     „Tohle je Sluneční stát. Prej to vymyslel hrozně dávno nějakej pan Campanella. Všichni tu jsou moc šťastný, mají se rádi, nikdo nikomu nikdy neublíží, každej pomáhá každýmu a dělá to, co umí nejlíp. Moc mu nevěřili, že to jde - a vidíš, jsme tady a všechno děláme tak, jak o tom on snil. Měl by asi radost, kdyby to věděl.“

     „A to vymyslel ten pan Campanella i pro dospělý?“ vyzvídal chlapeček.

     „ Jo, pro všecky lidi na světě.“

     „Tak proč tady žádný dospělí nejsou?“ rozhlédl se chlapeček.

     „Taky je mi to divný, nevim. Nás sem poslali ty, co věděj, že Sluneční stát existuje. Říkají jim sluníčkáři. Ale taky ty, co sněj o svý čistý rase nebo víře, nad kterou slunce nezapadá. Takže vlastně taky sluníčkáři. A poslali nás sem asi napřed.“

     „A přijdou sem někdy za náma?“ chtěl ještě vědět chlapeček.

     „Neboj, jednou za náma určitě všichni přijdou…. Máš babu!“ vykřikne najednou holčička a začne utíkat. A rozesmátý chlapeček za ní vyrazí. A v jednom satirickém časopise mají obrovskou radost, protože o utopeném chlapečkovi z pláže už dávno nakreslili, že bude jednou honit holky.