Seniorbox – pátý pilíř penzijní reformy

Tento článek je brutálně vynucenou reakcí na blog Michala Pohanky. Odkládám práci na rozepsaném románu Kloubní náhrada, na kuchařce pro bezzubé Metuzalémova bašta a sbírce poezie Ještě jsem tady, holenkové. Máte, co jste chtěli.

Když jsem neuváženě v diskusi pod článkem Michala Pohanky Důchodci nejsou žádný odpad aneb Senior-box do každé vesnice! (zde) připojil malou glosu, vrhli se na mě jak Michal, tak jeho zrádné nohsledky Jana Majová a Marie Šípková (viz diskuse pod článkem MP). A vydemonstrovali si protiblog. Protože se jedná o jediné tři čtenáře mých blogů, musel jsem podlehnout. Tak tady ho máte, emoční vyděrači.

Já totiž skutečně k problematice seniorboxů mám co říct a ne jen povrchní bláboly Michala Pohanky, vysosané z bůhvíjakého dezinformačního Sputniku. Výstavba seniorboxů, obdoby babyboxů, ale na odkládání důchodců, u nichž jste nezvládli vaši péči, už totiž byla těsně před spuštěním. A já byl u toho. To bylo tak. Před několika měsíci jsem narazil na webu Idnesenior (můj nejoblíbenější portál) na nenápadný inzerát, zvoucí k účasti v experimentu: Hledáme odvážné seniory, průkopníky penzijní reformy. Stoprocentní zdraví není podmínkou. To mě zaujalo. Odvážný jsem, senior taky, zdraví chatrné, a penzijní reformu bych nejradši prokopal až na mys Dobré beznaděje. Teď už vím, že mi mělo být podezřelé, že konkurs pořádá firma s názvem Rakve, věnce, svíce, stuhy, s.r.o., která prý vyhrála grant EU z operačního programu Tichá vzpomínka. Nebo mě aspoň měla varovat poznámka, že odměna za výzkum bude pozůstalým vyplacena v plné výši, i když experiment nedokončím. Ale já to přehlédl a odeslal přihlášku.

Vybrali mě, i když úvodní zdravotní prohlídka i test všeobecných znalostí byly hustým sítem, kterým mnozí namakaní důchodci neprolezli. Když jsem se přibelhal k doktorovi o holi a na váze ručička okamžitě skočila do červeného pole s názvem POZOR! Přístroj ohrožen, ihned pacienta shoďte z váhy! měl jsem téměř vyhráno. Nad mým krevním podobrazem se už nezakrytě usmíval, a když jsem lékaři potvrdil, že jsem náruživý kuřák, jen si zamnul ruce. V následném testu jsem na záludnou otázku, zda mám nějaké koníčky, uvedl, že jsem svého koně už před lety prodal a na dotaz, jestli mám rád turistiku, jsem odpověděl, že ano, ale pokud není přesolený, jinak radši uherák. Brzy mi přišlo oznámení, že pokud má manželka a čtyři děti písemně potvrdí souhlas se směrnicí EU o jakési tanázii, jsem přijat. Té směrnici jsem už vůbec nerozuměl (ale kdo bruselskému newspeaku rozumí, že), ale prohlášení s nadpisem EU-Tanázie podepsali všichni mí nejdražší během pár minut. Jen manželka se mě zeptala na telefonní číslo na notáře a syn se chtěl ujistit, že jsem nezměnil závěť a nevydědil ho. Taky nevím proč, ale jako všichni teenageři má jen blbé otázky, tak jsem nad tím mávl rukou.

 V den D jsem nastoupil v Praze do experimentální laboratoře firmy Rakve, věnce…, vybrané k výrobě, jak jsem se až tam dozvěděl, jakýchsi seniorboxů. Až tady mi konečně vysvětlili, v čem experiment spočívá. Když jsem se ptal na další pokusné osoby, které se mnou budou test absolvovat, řekli, že jediná důchodkyně, která se mnou testy prošla, byla vyřazena, když se ukázalo, že u prohlídky lhala a stále cvičí na všesokolských sletech. Ukázali mi následně jakousi velkou krabici z nerezové oceli s postranním víkem s okýnkem. Připomnělo mi to naši pečící troubu, jen o hodně větší a delší. Tak tohle je váš nový domov, poplácal to monstrum po plášti šéf výzkumu doktor Křivák.

A následovala dlouhá přednáška o tomhle seniorboxu, do něhož prý budou moci potomci odkládat své zestárlé rodiče a příbuzné, o které už se jim nebude chtít pečovat. Stejný systém jako u babyboxů. Zdůraznil výhody tohoto řešení, zvláště humánnost a pietu. Ukázal mi i výsuvné klekátko pod seniorboxem, na němž se budou moci příbuzní se svým kmetem rozloučit, krucifix na řetízku (vono by se to kradlo) a obrazovku na vnějším plášti, nabízející rychlý vyhledávač biblických textů. Dál podtrhl ekologické klady v podobě bezodpadní technologie a rozvedl aspekty jako vzdušnost a pohodlí vypolstrovaného lůžka.

Je to vlastně něco jako kontejnerový polygon pro lidi, co mají letět na Mars… a nekoupili jim zpáteční letenku, dodal pobaveně a rozesmál tím mě i celý kolektiv výzkumníků. Pak mě vysprchovali a oblékli do andělíčka. Máte nějaké p o s l e d n í přání, zeptal se mě dr. Křivák. A já měl. Vysvětlil jsem jim, že chci sebou tužku a notes a taky že musím mít vysoko pod hlavou a proto jsem si přinesl velký polštář, protože jsem tušil, že tu mít takový nebudou. Ale jistě, souhlasil rychle doktor Křivák. A pak už nic nebránilo, abych si vlezl do toho seniorboxu a pohodlně se natáhl. Postranní víko výzkumníci zavřeli, zmáčkli nějaké knoflíky, ozvalo se takové pcsst a experiment začal. A já si vedl deníček.

Den první

Vlastně z něj moc nevím, protože jsem ho celý prospal. Divte se mi, po těch trampotách s prohlídkami. Když jsem se probudil, zamával jsem okýnkem výzkumníkům. Zdálo se mi, že zdravotní sestra Hovorná byla i trochu dojatá. Asi už zapomněla, že když mi měřila tlak, vyšplíchla jí z prasklé trubičky tekutina přímo do výstřihu.

Den druhý

I po všech klystýrech a odvodnění se mi začalo chtít na záchod. Našel jsem jen vývod vzduchové trubice, ale co nadělám. Tohle teda odflákli.

Den třetí

Dostal jsem děsnej hlad, tak jsem z polštáře vyndal štangli uheráku a odkrojil si pár koleček krucifixem. Suchary jsem si ve spánku v polštáři trochu rozmačkal a strašně tak nadrobil.

Den čtvrtý

Začíná mi trochu chybět televize. Zatím mi ji nahrazovalo to postranní okýnko, kterým jsem šmíroval noční sestřičky, jak se převlékají ke spánku jen ve spodním prádle. Ale bylo pořád opocené, jak jsem seniorbox zadýchal, což se mi ovšem hodilo, aby neviděli doktoři, jak jím. Myslím, že je dost štve, že na mě nevidí.

Den pátý

Z litrovky vodky už mám jen půlku, musím si stanovit příděly, kdo ví, na jak dlouho ten experiment plánujou.

Den šestý

Načínám druhou PET láhev s vínem z polštáře, co mi poslal bloger Pohanka za mou knížku. Nic moc, Michale, je to víno vůbec z Moravy?

Den sedmý

Dochází mi voda z polštáře, na stropě seniorboxu se ale sráží dost kapek, jak mi sem pořád foukaj ten studenej vzduch. Z postranice jsem si udělal sběrnej okápek a vysrážená voda mi stejká rovnou do PET láhve. Na českýho seniora si nepřijdou.

Den osmý

Vybil se mi mobil, ale dobíječku jsem zapojil do objímky vyšroubovaný žárovky, drátky přilepil žvejkačkou. Zlatý český ručičky. Můžu napsat další blog na idnes, ale nesmím v něm prozradit, že jsem v tom experimentu, podepsal jsem mlčenlivost. To byste si početli, Marie a Jano! Tak píšu o pornostudentkách, co jsem je viděl na PornHubu.

Den devátý

Celej den jsem prospal, z toho větrání na mě šla rýmička, co umí chlapa pěkně skolit.

Den desátý

Začal jsem psát z nudy román Kloubní náhrada, děsně napínavej thriller o domově důchodců, kde je vraždí jeden saniťák z Bruntálu, vyndává jim titanový klouby a prodává je na černým trhu. Baví mě to.

…………..

Den devadesátý první

Došel mi uherák, i když jsem si ho sakra šetřil. I z tý kýty, co mi speciálně vyudil řezník Batlička pro tenhle experiment, už mám jen pár plátků.

Den devadesátý druhý

Probudilo mě to známé pcsst a postranní dvířka se otevřela. A já vidím kněze, co mi zřejmě přišel dát poslední pomazání, protože doktoři vyhodnotili, že tohle už jsem nemohl přežít. Když jsem se posadil a chtěl mu podat ruku, omdlel jak jeho šéf Duka, když prošlo to zdanění církevních restitucí. Možná ne jen z leknutí, ale i z toho puchu. To víte, vždycky jsem se do tý vzduchový roury zadkem úplně netrefil. Ale zvyk jsem si, českej senior je zvyklej na ledacos.

No a tím experiment skončil, Česko z toho mělo v Evropský unii velkou ostudu. A ten grant se musel EU vracet, firma Rakve, věnce, svíce, stuhy, s.r.o. zkrachovala. Pak se divte, že si kdekdo myslí, že dotace EU jdou jen na blbosti. Seniorboxy na zbavování se staříků v Česku zavedený nebudou. A můžu za to já. Plánovanej pátej pilíř penzijní reformy se skácel. Občas ještě slyším, jak šéf toho výzkumnýho týmu doktor Křivák, než ho odvezli s infarktem, šeptá: Český důchodce přežije všechno! Pak ho taky předčasně penzionovali a naposledy ho prej viděli, jak prohrabává popelnice na Jižním Městě. Jen experimentuj, doktůrku, ale už za svý!

Tak co, Michale, Jano, Marie? Stálo vám to za ten brutální nátlak? Ozvěte se v diskusi.