Nový český film Rodinný přítel je jako ostýchavé pohlazení

Nečekejte žádnou vybroušenou recenzi, byl jsem v tomto projektu "předPelíšků" angažován (stejně jako ve filmu Pelíšky) coby choreograf, takže o nějakém objektivním odstupu nemůže být ani řeči.  

Rodinný přítel se ze současné české filmové tvorby (o níž mám své, a nutno říct, že velmi kritické, mínění) vymyká v tolika ohledech, že vám ho chci doporučit k návštěvě.

     Už na úvod zařazený dobový filmový „týdeník“ o návštěvě Voskovce a Wericha mezi dětmi (českými i německými) na táboře předznamenává leccos z atmosféry následného filmu, který se celý odehrává v období druhé světové války. A rozbije napadrť všechny v týdeníku deklarované sny o lepším, spolupracujícím a nacionálně nešovinistickém světě.

     Co si uvědomíte po skončení filmu jako první, že válečné kapitoly, které tak smrtonosně zasáhly do milionů lidských osudů, včetně mnoha českých, jsou zde k vidění důsledně jen na (byť všudypřítomném) pozadí, dějiny neburácejí, nesmýkají s hlavními hrdiny do gestapáckých sekyráren, do zákopů zalitých potoky krve ani koncentráků s hromadami mrtvol. Doba tu jaksi není vymknutá z kloubů a nešílí, ačkoli taková jistě byla. Jediná krev, kterou uvidíte v „plném nasvícení,“ pochází z podříznuté husy. I zatčení odbojářů probíhá jakoby nudně, neakčně, prostě hrdinu vezmou pánové v kožených kabátech v podpaždí a odvádějí ho. Ruce scénáristy se nad dějinami nerozpřáhnou a dramatický oblouk se nevyklene do drásavého všeobjímajícího poselství. A já dodávám, jen dobře, nějak mám těch poslů spásných černobílých řešení za celý život plné zuby.

     Druhou věc, kterou zaznamenáte po potemnění plátna, je způsob vyprávění, jaký tandem Jarchovský-Hřebejk zvolili. Posuny v emoční rovině téměř milimetrové, herecké akce neakční a osekané s důsledností ortodoxního minimalisty (s výjimkou jediné), vše jako Punkva pod povrchem, kde divák slyší jen vzdálené bublání. Chtělo by se říct, až ruský styl vyprávění. Ústřední love story bez jakékoli postelové scény, natož snad odhaleného ňadra, a k prvnímu - a poslednímu - polibku (spíše hubičce pro dospívající Barunku Panklovou s Orlíkem) se prodíráte houštinami pohledů, velejemných náznaků a symbolů vlastně celý film. Jaký kontrast k dnešní světové i české filmové tvorbě, jaké podivně zamražené zpátečnictví. Může dnes tohle vůbec ještě zaujmout, napnout, dojmout, otřást? Má odpověď zní ano, i když jsem četl i první kritiky, které říkají, že ne. A možná právě v záplavě násilí, kdy i obyčejná detektivka se neobejde bez půlhodinového detailního nimrání vyšetřovatelů v mrtvole v posledním stádiu rozkladu, je zde oběť prezentována „zaostale“ pouze vykukujícíma nohama z křoví… prostě osvěžující. I „osudové křižovatky“ jsou tu podány jako nenápadné zarostlé cestičky, kde není vůbec zřejmé, že jedna vede do lágru a utrpení a druhá do záchrany před mašinérií trýznitelů, třeba jen díky blouznivé lásce ke kaktusům.

     A neplatí to pouze o nosných větvích příběhu. Snad jako ilustrace třeba takový obraz Rudé armády v tomto filmu. Všichni známe dva extrémy poválečného mediálního obrazu sovětských vojáků: komunistický o těch, kteří „nám vybojovali mír a teď ho s námi světí“ s garmoškami v rukou. A pak ten druhý, posametový, odhalující primitivismus osvoboditelů, jejich „davaj časy“ včetně znásilňování. A v Rodinném příteli vám nabídnou tvůrci třetí cestu. Žádná schémata z těchto dvou pólů, ani kozáček s děvočkami, ani brutální zupáctví dobyvatelů. Jen absurdní projížďka na koni (nebudu víc prozrazovat).

     A vlastně totéž všude jinde, dokonce  tragická pointa je zahozena v závěru jako oznámení  téměř suchým zpravodajským jazykem. Bezkonkurenčně nejodpudivější postava filmu vůbec není nějaký gestapák nebo zrádce Čurda. Je to postava tetky, která mě jen utvrdila, že není malých rolí. Herečka Sabina Remundová vykreslila na miniploše její obraz poživačné, lakotné a emočně humpolácké ženy do posledního detailu tak přesvědčivě, že dokonce i když nemluví a právě nestrká svůj neomylný „počestný“ rypák do křehkých vztahů, ale jen „čumí,“ je to herecký výkon vpravdě oscarový. Nebojte, ve filmu ji nepřehlédnete.

     Za zmínku stojí i dětské role. Jak režijním vedením na úrovni téměř kachyňovské, scénáristickými dialogy, tak i samotnými výkony dětských herců. Pohledy dětí na válečné dění a vztahy v rodině jím ovlivněné jsou nepřerušeným sledem tragikomických hlášek, kterým se neustále snaží svýma očima přijímat a nějak pochopitelně dětsky vysvětlit předkládané „rány osudu“. Včetně bezděčných krutostí.

     Hlavní postavy filmu, ztvárněné Aňou Geislerovou, Ondřejem Sokolem, Klárou Melíškovou, Gabrielou Míčovou a dalšími jen potvrzují základní schéma, na němž film stojí. Herectví úsporné, filigránské, ponořené do niter postav. Ani jedno přehrané gesto navíc. Což si myslím, že například v osobě Ondřeje Sokola bylo na hranici sebezapření jeho vlastního naturelu.

    Když už je trilogie Zahradnictví prezentována jako předchůdce „pelíškovských“ příběhů, a stojí na inspiraci skutečnými osudy širší rodiny scénáristy Petra Jarchovského, tak by se patřilo dodat i srovnání. Zahradnictví evidentně nevygeneruje tolik zlidovělých hlášek jako Pelíšky, ani tolik smíchu nad karikaturami období socialismu, ale svým způsobem opravdu na Pelíšky „přednavazuje.“ Filmy jako rodinná alba přišpendlená na mlýnském kole dějin, někdy přímo na jeho žernovu.

     Zatímco Pelíšky sledují osudy dvou rodin (inspirace jedné je z pera P.Jarchovského, druhá pochází od autora námětu P.Šabacha) a Zahradnictví tří rodin, ten nejzásadnější rozdíl bude zřejmě právě v míře karikatury postav i dějů a vypravěčském „apetitu“. Absurdity, pelíškovským aktérům imanentní, jsou v Zahradnictví vyobcovány jemně z postav ven. Pocit směsky nostalgie „po něčem, co už není“ a vlastně velmi laskavé fabulace, jen s občasným přímým (o to bolestnějším) bodnutím, které nehostinnou dobu (socialismu, nacistické okupace) charakterizovalo, je příznačný pro oba „typy“ vyprávění. Co určitě dobu nacistické okupace a třeba padesátých let odlišuje od přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století, je však určitě míra zla, kdy v jedné se bezohledně vraždilo a ve druhé už „jen“ propouštělo z práce a zavíralo do kriminálů. „PředPelíšky“ se určitě zpomalily, místo extrovertních hnědých polobotek tvůrci nazuli introvertnější černé lakýrky plíživého strachu a beznaděje.

     Vše se výrazně zklidnilo, z gest jsou náznaky. Upřímně řečeno, pro mne je to dobrá zpráva. Vím, že to nemusí vyhovovat všem, příznivci videoklipového proudu obrazů a zvuků se zvraty po každé odehrané scéně budou zklamáni určitě. Ale já mám prostě radši jemný humor než řachandu, potemnělé olejomalby upřednostňuji před rotačkami emocí a vzruchů a postupné vrstvení před vylitím kýble emocí na hlavu. Ale jsme jen na začátku trilogie, sám jsem velmi zvědav na další dvě pokračování. A tvůrci slibují proměny žánru. Po melodramatickém Rodinném příteli přijde drama Dezertér s komickými scénami a Nápadník bude trilogii zavírat romantickou komedií se smíchem na rtech. Tak slibují. Za mne v duchu zaprášených přísah říkám: Věrni zůstaneme!