Jsi pocíťa, homo dojmologicus?

Brouk Nosoderma diabolicum v pohodě přežije, i když ho přejedete autem. Tak má pevný krunýř. Pocíťové přežijí, i když je přejedete jakýmikoli vědeckými argumenty. Krunýř jejich světa je jak Hitlerův bunkr.

A v poslední době, zdá se, se množí exponenciálně. Věda, jedno zda lékařská, technická, ekonomická, přírodní nebo sociální dostává na frak jak sedláci u Chlumce. A vůbec, co je dnes takový vědec? Zločinec. Co chystá jen záhubu lidstva, produkuje zkázonosné atomové bomby, chrliče CO2 a smogu, nezničitelné plasty, všeovládající tekuté čipy vpravované pod kůži a zrůdnou umělou inteligenci s vraždícími roboty a drony.

Naštěstí nová doba produkuje i nové zachránce, ne vědkyně, ale vědmy, ne vědce, ale mocné influencery, co širák vědy (a vzdělání vůbec) směle odhazují v dál a zachraňují svět svými pocity. Protože šestý nesmysl, co to plácám, smysl, jim našeptává, co je pro lidstvo jedině dobré. Ač nepoznali, prozřeli. Neumějí téměř nic zargumentovat, vysvětlit, doložit fakty, prostě to vědí. Osvícence nahradili svícínky nových věrouk. Protože taková je jasnovidná emoce pocíťů – a ta vidí daleko za horizont, kam nějaký exaktní výzkum nedohlédne. A proto bijme na poplach, když sžíravý nás jímá strach. Pocíťové nepotřebují zkoumat, vědět, pátrat po pravdě. Co přinesla lidstvu nějaká pravda? Přestali jsme se bát blesků jako božích poslů, když už víme, že jde o elektrostatické jevy? Ne, naopak. Potřebujeme Gretu, novou Pannu orleánskou, tedy spíš ortelánskou, co vynáší drtivé soudy a má vidění, nikoli však andělů, ale Satana CO2. Johanka z Parku před školou, kam netřeba chodit, protože v hořícím domě je odřené koleno vědění fuk.

Primitivní svět lulánků a pipinek jedna odrůda pocíťů, tzv. pohlaváři, spíše však pohlavárstvo (skloňuj podle vzoru pirátstvo) prohlásila za sociální konstrukt, záludně maskující pestrobarevnou říši nebinárních, fluidních, pulzujících, diverzních, expanzivních, flexibilních, volitelných či překrývajících se identit. Nepřekrývejme si pohlaví fíkovým listem, překrývejme si pohlaví pohlavím nebo buďme rovnou genderfree, což je zřejmě novotvar pro kastráty. I pro češtinu, trapně zaostale zamořenou ženskými a mužskými rody, už vznikají štěpná řešení. Víte, co znamená one psale dopis?  To je korektní výraz pro on/ona/ono psal/psala/psalo dopis. Konec trápení, že si slepice vykračovali (protože v čele šel kohout, vyhlášený drůbeží macho). Pryč s kolonkou v občance Pohlaví/Sex! Koho má co zajímat, jaký mám sex? Si pište, že skvělý. Roztež a množte se, milá pohlaví.

Kupodivu pocíťové, mazající důsledně jakékoli identifikační stopy pohlaví, pořád tvrdošíjně rozlišují lidi na ženy a muže stran mužského šovinismu. Mimochodem, já se narodil v době, kdy slovo šovinismus ve slovníku znamenalo: krajně vypjatá, národnostně nesnášenlivá forma nacionalismu. Tak tomu odzvonilo, šovinista je dnes synonymum pro machistické prase. A přitom - vždyť by se (zrušením pohlaví) jedním vrzem vyřešilo jakékoli mužské násilí na ženách, jen by dál občas nějaké „to“ harašilo s jiným „to“. Celý boj za ženské kvóty v politice nebo zaměstnání by najednou byl zcela zbytečný. Už nikdy by si to Piráti a STAN neschytali za předvolební fotku s hromadou chlapů a jednou jedinou Pirátkou. Na všech dalších fotkách už by bylo jen Bartošo, Richtero, Rakušano, Michálko, Ferjenčíko a basta. A po starostech, že bere chleba nějaké dabérce, by měl i Jiří Lábus, už třicet let dabující (skvěle) Marge Simpsonovou. Prostě by Lábuso dabovalo Margo Simpson. Tu du du dum, milé feministky.

Zajímavé je i to, že volání po zrušení pohlaví a zahalení do všeobjímajícího genderu pocíťové vůbec neprosazují u ras. Tady to najednou nejde, protože jen na černošských životech záleží (BLM), a jen před nimi se poklekává, jen černoch může hrát nebo dabovat černocha. Ale (původně) jako stěnu bílou Annu Boleynovou černoška hrát může. Očekávám, že v tomto novém ztvárnění Jindřich VIII. už Boleynovou nepopraví (běloch aby popravil černošku? To jste padli z jahody naznak, ne?), ale zahrne ji bohatstvím. A nezačne tak anglická reformace, ale dlouhá řada černých následníků trůnu, včetně britské královny Alžběty II., původně z Ugandy. Jen Meghan bude bílá a vezme si prince Harryho z Ghany, aby se ukázalo, jak rasově blahosklonná britská monarchie je.

Nám, co zas tak emočně dnešní dobu neprožíváme a přeci jen občas používáme racionální polovinu mozku a vědeckotechnický pokrok máme v úctě, ovšem těžkou ránu zasadila covidová pandemie. Zato pocíťové doslova zaržáli radostí. Pro dojmologie pole neorané. Vzali útokem celou lékařskou vědu, od Hippokrata až po Fauciho. Z ministrů zdravotnictví se stali svatí na orloji, jen z okýnka vykouknou, už se zanořují. Někteří navždy, jiní si střihnou i druhé kolečko. A zdaleka nejen u nás, v celém světě. Co člověk, to imunolog, co politik, to epidemiolog, co umělec, to vakcinolog. A samozřejmě odborník na totalitní praktiky, celosvětová spiknutí, genocidu, apartheid, manipulátorské techniky a kapénkovou nákazu. A řež se strhla i mezi některými lékaři navzájem. Zubař buší do parazitologa, kardiolog do epidemiologa, házejí po sobě léky, injekce, někdy i ventilátory.

Upřímně řečeno, mou vírou ve vědecký pokrok to neotřáslo. Ani vírou v politiky, protože tu jsem nikdy neměl. Jen se do té debaty nepletu, a pokud jsem tu vyslovil na pandemii nějaký názor, tak spíše jako souhrn informací z mého nejbližšího okolí, bez nějaké hlubokomyslné analýzy. A ty zprávy byly, bohužel, i velice smutné. I proto jsem se nemohl připojit k teoretikům světového spiknutí mocných, líčení pandemie jako uměle vytvořené fámy, která ve skutečnosti neexistuje. A moje důvěra v lékaře spíš vzrostla, jakož i můj obdiv k dalšímu zdravotnímu personálu. Mně lékaři většinou velice pomohli, někdy možná i smrt z jazyku zahnali, mám k nim úctu, i když jsem také narazil na ty, kterým bych příště nesvěřil ani léčbu rýmy. I proto jsem víceméně dodržoval většinu proticovidových opatření (až na ta opravdu nesmyslná) a nešel viru zbytečně naproti. A covid jsem nechytil, i když to kolem mě pěkně „práskalo“. A také jsem se nechal očkovat proti covidu a stal se bez pocitu geneticky upravené kukuřice oním „pokusným králíkem“.  Rozumím sice lidem, kteří prohlašují, že si to „nevyzkoušené svinstvo nikdy nenechají píchnout“, ale já to risknul. A celá moje rodina také. Dokonce jsme se stali téměř doslova pokusnou králíkárnou, protože máme v pažích Pfizer, AstraZenecu, Modernu, i Johnson and Johnson. Ne všichni všechno, samozřejmě, takhle to při různé dostupnosti prostě samo vyšlo. Na nejmladší dceru, dosud neočkovanou, tak už zbývá jen Novavax. Pokud se v mezičase nezamiluje do Putina nebo Si Ťin-pchinga, a nešlehne si Sputnik nebo Sinopharm, což nepředpokládám. Nehledám už v životě „jistoty“, protože vím dobře, že žádné nejsou, a že Boha nejvíc pobaví, když ho seznámíme se svými plány. A věřte, že jsem si předtím o vakcínách prostudoval, co šlo, ale varování různých zpěvaček, herců nebo některých poslanců jsem nedbal, i když to se mnou (tedy podle nich) mysleli upřímně.

Já jsem z generace, u níž na nějaké názory pocíťů nikdo nedal, na nic se jich neptal, ani publikovat neměli kde. Do školy vrazil doktor, naočkoval všechny děti ze třídy masově a zase spěchal jinam. Ale také jsem z generace, která viděla v každé vesnici belhat se dospělé po dětské obrně, jiné s obličeji zjizvenými po pravých neštovicích, i zemřelého po tetanu z koňského hnoje. A po zrušení očkování proti tuberkulóze (v roce 2010, očkují se už pouze rizikové děti) jsem zaznamenal případ exmanžela mé kamarádky Martiny, který na tuberkulózu málem zemřel, protože se tato nemoc k nám (po zrušení očkování) vrátila. Pominu teď „nevyzkoušené“ vakcíny proti covidu (ono ani to už není docela pravda, vakcínami se očkuje už rok a „pokusných králíků“ jsou již - bedlivě monitorované - stamilióny). I vakcíny, které už fungují hodně přes padesát let, u pocíťů nemají příznivce. Zvláště u některých biomatek a ezomatek, které odmítají očkovat své děti – a tím suverénně rozhodují, vědci-nevědci, na základě svého dojmu, o jejich zdraví, i zdraví jejich kamarádů třeba ve školce, nenalézám své pochopení. Patří k nim třeba můj synovec, co své dvě děti nenechal naočkovat ničím. A jak říkávala moje matka: Co by za to daly děti v Africe (když mi nejela krupičná kaše). Svobodu rozhodování ctím, a také právo na veřejný názor i od pocíťů. Jen se mi zdá, že jich raketově přibývá. Všichni v rodině jsme se rozhodli k očkování sami za sebe, včetně výběru vakcíny. A o dětech jsme jako rodiče kdysi rozhodli nechat je očkovat. Jak říkám, ta důvěra ve vědu je v rodině pořád velká. I když zřejmě přichází doba, kdy pravda už nebude hledána, protože ji nahradí dojem, pocit. Však víte, takové to lehké mrazení za zátylkem, ten vnitřní hlas, ta jemná intuice. Nebo jen prchlivost, cloumající vaším majestátem? Proč na tolika světoznámých obrazech je zobrazen člověk, jemuž kdosi cosi našeptává do ucha? A je to někdy andílek, jindy ďábel. Nebo žena (=ďábel). Víte, proč si van Gogh ucho nakonec uřízl? Nebyl žádný průkopník emo v sebezraňování. Nechtěl už prostě slyšet, chtěl (naivně) ticho. Chtěl krunýř brouka, co ani nemá české jméno..