Byl jsem sadistický macho – a teď budu pykat

Až se bojovné feministky z článku dozvědí, co jsem zač, zapíchnou do mé woodoo figurky sto jehel. Zemřu u mučednického kůlu ve tvaru penisu. Spálí mě na hranici z menstruačních vložek. Mým popelem si napíšou na těla: Macho´s slut.

Za svůj život jsem jako nekompromisní macho ztýral bezpočet žen a dívek. Je to tak, a navíc se vůbec nestydím. Macho, aby se styděl, švihal důtkami jak flagelant, to tak. Stejně už to nevrátím, nenapravím. Často prosily, abych už přestal, ale já nepovolil. Na svých tělech si běžně odnášely obrovské modřiny, podlitiny, nohy měly oteklé jako konve. Týrání par excellence. Vytrval jsem. Jiné jsem obtěžoval svými nestydatými perverzními dotyky na zcela nevhodných místech. Ponížení až na dřeň. Honil jsem je, dokud nepadly únavou nebo v křečích. Teprve pak jsem byl spokojen. Jiné jsem citově vydíral, bez milosti. Žebraly o poshovění, vlídnější přístup, marně. A co víc, vychoval jsem řadu následníků, stejných nebo i horších machistů. Hnus na hnus.

Dnes už jsem se zklidnil, ale myslím, že moje nikdy nepromlčitelné zločiny budou brzy vyneseny na světlo a u soudů se budu zpovídat jako po letech odhalený sadistický dozorce koncentráku. Zrůda, hodná opovržení všech dnešních svobodných, nezávislých a hrdých žen, které před soudními místnostmi budou žádat: Psům psí smrt! Konečně, to už si některé v padesátých letech nacvičily. Obhajobu mám pro jistotu sesumírovanou už teď. Stačit to nebude, to vím, ale nehodlám svou machistickou kůži prodat lacino.

Začnu týráním ve svém dětství a mládí, to u soudů zabírá. Otec ani matka mě nikdy v životě neuhodili. Přitom nejstaršího bráchu přede mnou matka mydlila vařečkou. A to, považte, za úplné prkotiny, když třeba s partou vykradli kostelní kasičku. To se v dětské duši krutě usadí, navždy. Tam to někde začalo. Vychován v sevření láskou a neodůvodněnými pochvalami za hlouposti typu samé jedničky na vysvědčení – kolo nedali, jen po vlasech pohladili – jsem brzy začal vnímat, že jsem jiný. Jen jednu příhodu vám řeknu pro ilustraci té hrůzy. Otec se jednou vrátil z třídní schůzky v mé deváté třídě. Že ho učitel němčiny upozornil, že prý „tokám“! Chápete to? Tokám?! Přeloženo z učitelovy „němčiny“, že se mnou začínají mlátit hormony. A místo toho, aby mě otec za tokání sflákal do kuličky, se smál, až se za břicho popadal. To v člověku zůstane jako v koze. Já vám tedy řeknu, jak to bylo tenkrát doopravdy, teda s tím „tokáním“. Němčinu jsme jako nepovinnou měli až po obědě. A protože byl červen, tak se mé patnáctileté spolužačky – samozřejmě ty nejhezčí – o polední přestávce místo oběda (anorektičky zoufalé) šly vykoupat do blízké Jizery. Plavky neměly, tak se koupaly v kalhotkách, asi nahoře bez, ale to já nevěděl, já poctivě dlabal ve školní jídelně rýžový nákyp, kterým ony pohrdaly. No a pak přišly na tu hodinu němčiny, v minisukních samozřejmě, a ty mokré kalhotky rozvěsily na okenní kliky. A evidentně je rajcovalo, že to vidím. Některé dokonce lehce ty minisukýnky větraly a pozorovaly mě. Ty ďábelské úsměvy na těle cítím dodnes. Jen si to, pánové, představte. Jste nepolíbený teenager, sedíte, obklopen dívkami v minisukních, a víte, že jsou všechny naostro. A do třídy vchází němčinář, samozřejmě hned zmerčí kalhotky na oknech, a začne mě sledovat, co to se mnou dělá, sadista. Si pište, že jsem zrudnul jako ten nákyp v jídelně, politý růžovým sirupem. Já věděl, a on věděl, že vím. Nepodržel mě, hned mě zlomyslně vyvolal. Ve stavu, kdy jsem nebyl schopen ze sebe vytlačit ani der, die, das, psí vocas. Já vůbec netokal, já koktal. A ještě mě napráskal otci. A to nebylo všechno. Tyhle spolužačky mě týraly v devítce denně. Když končilo vyučování, našel jsem třeba v šatně svou bundu, visící na lampě, smotanou do minikuličky, ovázanou mými tkaničkami z bot. To nedělali kámoši, to dělala Helena s Magdou. A tkaničky na sto uzlů zašmodrchané. Než jsem to rozmotal (nebo našel boty, schované pod poklopem, nebo vyprostil šálu propletenou umně skrz pletivo v šatně…), ujel mi autobus. A já šlapal do své vesničky pěšky dvanáct kilometrů. To se na duši podepíše, proto jsem se musel v dospělosti ženám mstít, jak, slavný soude, jistě chápeš. Trauma, že by si i Freud smlsnul.

Navíc jsem po tomhle tokavém týrání vystudoval dívčí gymnázium (4 kluci a 26 holek). Při každém lakování nehtů si říkám, jestli to na mně nenechalo nějaké následky. Potom se to ale obrátilo. Začal jsem dálkově studovat taneční konzervatoř společenského tance. A založil taneční soubor scénického tance. V souboru byli vždycky tak tři-čtyři kluci… a třicet holek. Ve věku zhruba od šestnácti do 25 let. Musel jsem něco vymyslet, hrozilo mé naprosté psychické zhroucení, jak jistě, pánové, uznáte – a  proto jsem se proměnil v macha. Rychlostí Mach 3, čili fofrem silně nadzvukovým. Souborem prošly za těch 35 let, co jsem ho vedl, tisíce žen a dívek několika generací. Jen pro silné nátury, vám povídám. Přirozeně se chtěly všechny poflakovat a jen kroutit zadkem před zrcadlem (protože lenost je opravdu lidská přirozenost), ale já snil o špičkovém souboru, který sbírá první ceny hráběmi. To je ta machistická mužská ješitnost, víte. Chyba číslo jedna. Tak jsem do toho začal tvrdě šlapat, koňské dávky tréninků, dril a ještě dril. A tady bych u dnešních feministek narazil sakra tvrdě. Chlap šíleně týrající zástupy něžného pohlaví. No, to jsem se vyjádřil špatně. Slyšeli jste nějakou feministku o sobě říkat, že je něžné pohlaví? Já tedy ne. Jo, maketu svého pohlaví si na sebe klidně navleče a jde demonstrovat za práva žen, ale něžné to fakt na první pohled není, s tím plně souhlasím. Tam někde se tedy začala skládat má budoucí drtivá obžaloba. K ponižování docházelo denně – „neříkala jsi, že tu dvojitou točku už umíš?“, k osahávání při zvedačkách často. No posuďte sami. Jak Donald Trump jsme dívkám já i ostatní tanečníci, sahali všude možně i… no hádejte, kde drží partner dívku, když provádí tuhle zvedačku:

Ano, přesně tam. Radši jsem zvolil tuhle uříznutou fotku, také jsme totiž tyhle zvedačky dělali. Tak nebudu dávat žalobkyním kanónenfutr pro žalobu, když tak u soudu zalžu, že ji tanečník drží v cudném podpaží, protože má ruku dlouhou jak Saxana. O sahání na prodloužená záda nebo těsně pod ňadra ani nemluvím. A sexistickým narážkám typu „hejbni trochu zadkem“ jsem se zhusta také nevyhnul. To víte, po dvanáctihodinovém tréninku z vás leccos z narušeného dětství spontánně vyhřezne. Což mě samozřejmě neomlouvá. A k těm modřinám: cvičili jsme třeba kdysi figuru z break dance, kdy tanečnice leží na zemi a pohybuje se jako píďalka, vlněním těla. Tam je velice důležité v jisté fázi udržet tělo prohnuté v kolébce. Když ze strachu podvědomě tělo narovnáte, padnete celou vahou na pánev. A u hubenějších dívek, což tanečnice dost často jsou, se bolestivě uhodíte do…, jak bych to řekl slušně – do výběžků lopaty pánevní (to je slušné, ne?). A z toho jsou rozsáhlé podlitiny, modřiny jako koláče přes celou pánev. To bylo radosti, když se po soustředění setkaly v posteli se svým přítelem. Prý se jim to blbě okecávalo. Únava a křeče byly pro tanečnice denním chlebem, to ani nerozvádím. Pravda, dostali jsme se se souborem na absolutní špičku, první místa a hlavní ceny za ta léta neumím ani spočítat. Ale za tuhle cenu? Když tak si pusťte film Šakalí léta, tam ty mé zbědované otrokyně v mé choreografii tančí. Teď už samozřejmě ze školení feministek (a školí nás denně) vím, jak jsem se měl k ženám tehdy chovat. Vlídný, zcela rovnoprávný a individuální přístup ke všem sebevědomým nezávislým ženám (hlavně nezdůrazňovat, že jsou vůbec nějaké ženy a muži a že se drobátko liší), ke sporným bodům choreografie okamžitě zavést demokratickou diskusi přímo na parketě, prostě si to vyříkat, trpělivě vyslechnout argumenty o rovnosti pohlaví, a samozřejmě hned zrušit všechny zvedačky, tedy vlastně osahávačky. A střídat se férově ve vedení tréninku i choreografií s demokraticky zvolenou ženou. No, víte, také jsem takové „demokraticky“ vedené soubory zažil. S absolutní svobodou, žádné krev, pot a slzy. Na soutěžích pravidelně končily poslední, ale náročné tréninky jistě neměly, nekonečné spontánní diskuse jistě ano. Dále i všechny sexistické pozice na tréninku, např. tahleta, laicky řečeno, čelní roznožka. Radši sem dám obrázek chlapa - Jean-Claude van Damma, abych nenarazil. Jo, takhle to vypadá, a takhle se to zvětšení rozsahu kyčlí i občas nacvičuje. Takže to máme týrání a sexismus dohromady.

Občas už dnes zaznamenávám, jak se množí útoky na „nelidské“, „týrající“ podmínky, hlavně zatím ve sportu. Na úpění „cvičených opiček“ pod drtící botou hrubiánských trenérů, samozřejmě mužů. Naštěstí na Západě už tohle pod feministickým tlakem vymýtili(y), všímáte si taky, mužští hrubci jsou už jen z Východu, hlavně ti buranští Rusáci a Číňani. Naštěstí už se daří aspoň Rusy poklonkovat z olympiád a mistrovství. Byl nejvyšší čas, kromě machismu holky i drogovali, tak pěkně kolektivně pod nůž. S podtextem… jistěže silně sexistickým. Machistická prasata to jsou, a já v tom jel léta s nimi. Tedy bez drog, ale to je slabá náplast. Ester Ledecká má také muže-trenéry ve svém týmu. Hned po konstatování tohoto faktu však někteří novináři hodně rychle doplňují, že si SAMA nakládá co nejvíc, že ji vlastně trenéři musí brzdit, protože si dává neuvěřitelné dávky. V tomhle věku a úspěších, které má, tomu už věřím. Motivaci má obrovskou. Ale promiňte, bylo to tak od dětství? Nikdo nikdy na ni nezvýšil hlas, všichni jen s úžasem padali na zadek, jak se to děvčátko samo spontánně žene dopředu? Opravdu? Pohádka o Sněhurce? Tak ještě tu o Popelce. Jen jedna věc je mi dodnes nejasná. Často se s bývalými tanečními svěřenkyněmi setkávám. Drtivá většina z nich mi říká, že v souboru prožily krásná (některé tvrdí, že nejkrásnější) léta života. A vzpomínají, div ne v slzách. Někdy i děkují. Za to mučení, ponižování, týrání?! Záhada… ne! – už to mám! Stockholmský syndrom! Zdánlivě nevysvětlitelná závislost oběti na tyranovi. A z toho už se u soudu nevyvlíknu.