Tokio, centrum země vycházejícího slunce

Japonsko vás přivítá letištěm Narita. Doposud jsem pokládal za velká letiště Tacoma v Seattlu a mezinárodní v Los Angeles. Pražské letiště vedle těchto  vzdušných přístavů jako stánek vedle prodejny Billa.

Cesta Sky Expresem z letiště Narita do města vzdáleného 60 km zabere 42 minut. Pro nás to není zrovna nejlevnější ale konečná vlaku ve stanici Ueno byla blízko hotelu, kde jsem měl zabukované ubytování. Nicméně jízdenka v ceně 2500 jenů (500 Kč) je také cena večeře v restauraci. Nejlevnější byla třetinka zdejší dobré vody z automatu za 100 jenů. Je třeba si uvědomit, že průměrný příjem v Japonsku činí 493 tisíc jenů měsíčně. Dobrá zpráva, nemusíte mít konvertibilní měnu. Ve směnárně na letišti, stejně jako v čínském Pekingu, je vypsán kurz na českou korunu.

První s čím se každý turista setká v Japonsku je pozdrav úklonou. Je to dobrý den i na shledanou a japonci si na tento akt velmi potrpí. Je třeba se přizpůsobit. Jinak budete za nezdvořáka. Japonský pracovník při obsluze neváhá vstát ze židle aby vždy takto dal najevo úctu zákazníkovi.

Tokio?

Tokijské třídy jsou plné chodců. Chodí se zde vlastně pořád v zástupu. Cyklisté mají svůj oddělený pruh a také své dopravní značení. Překvapil mě počet hlídkujících policistů na ulicích, kteří především dohlíží na pořádek. Jsou také nápomocni při orientaci ve městě. Jednoho z nich jsem oslovil při hledání hotelu. Pokynem ruky přivolal svého kolegu, který stojí vždy na dohled a ten mi cestu vyhledal pomocí Googlu na mapě města ve svém mobilu. V Tokiu není možné přehlédnout patrové i pětipatrové parkovací domy pro cyklisty. V 18:00 se z metra vyhrnou zástupy úředníků v oblecích, kteří jdou ze zaměstnání. Jeden jako druhý. V dopravním pruhu jsem zahlédl mladé muže v maketách závodních vozů, oblečených do kostýmů hrdinů dětských seriálových postav. Chip a Dale za volantem. Tak tato móda ještě do Evropy nedorazila. Scenérii města, a země vůbec, dotvářejí maminky, které se po ulici vedou za ruku s dětmi ve školních uniformách. Všechny děti se usmívají, všechny dívenky mají copánky a já si vzpomněl na slabikář pro první třídu, kde je psáno: „Ema má mámu. Máma mele maso.“ Je to prostě idyla spořádaného národa.

V maloobchodní síti, stejně jako v USA a Kanadě, jsou uvedeny ceny bez DPH. Konečnou cenu se kupující dozví až u pokladny a já jsem tedy nikdy nevěděl, kolik vlastně budu platit. Nová zkušenost - po příchodu do hotelu a registraci se mnou recepční došel na pokoj, aby mě seznámil s ovládáním koupelny. Jak se míchá teplá voda a používá masážní sprcha. I sem totiž zasahuje elektronika. Tady jsem konečně, po půldenním putování městem, ochutnal místní pivo Saporro z plechovky, protože na veřejnosti je požívání alkoholu vyloučeno.

Co navštívit v Tokiu? Určitě obchodní čtvrť Ginza. Je to na způsob londýnského City. Východ země si potrpí na jurty. Jedna významná je Senso-Ji v blízkosti centra Taito City. Rozhodně nepohrdněte císařským palácem Kókjo. A určitě nádraží abyste zhlédli pýchu japonců, rychlé vlaky. No a já zase jedu na letiště. Expresem Sky. A po odbavení mě koridorem k letadlu čekají 4 běžící chodníky. Na shledanou v Šanghaji.