Moje nevšední zkušenost s psaním knihy (2. část)

V tomto díle bych chtěl popsat, co považuji za největší přínos při psaní vlastního díla. Proč tisíckrát vylepšovaná kniha v šuplíku nebude sebelepší? A co na to John Galt?

Projížděl jsem po obvyklé trase Praha-Boleslav-Turnov na D10 a jako vždy jsem narazil na ceduli upozorňující mě na nedaleký hrad Frýdštejn. Jel jsem se ženou na víkend k jejím rodičům a chystali se jsme tehdy na páteční domácí hokejové utkání. Přemýšlel jsem, jaké by to bylo spojit motivy mého zaměstnání v pivovarnictví, hokeje a rodinného života na malém městě. Pak mě trkl nápad, který jsem jednoduše musel hodit do wordu.

Známí se mě ptají, jestli si plánuji knihou vydělat peníze a za vydělané peníze pořídit cokoliv, co mě zamane. Nu což, myšlenka je to lákavá, stát se finančně zabezpečeným a nezávislým. Nicméně všichni příčetní víme, že to tak snadno nefunguje. Peníze nejsou na první dobrou ten hlavní důvod, proč psát knihu. Takto prvoplánovaně nelze přemýšlet, protože to z knihy poznat bude.

Můj osobní velký přínos byl únik před každodenními zprávy o Covidu. Napsal jsem knihu, která se covidu netýká. Myslím si, že nejsem jediný, kdo by rád řešil i jiné věci, než očkování, respirátory a šťourání v… nose. Tato každovečerní forma úniku nebyla u lidí neobvyklá. V mém okolí jako houby po dešti rostou prvotiny, které vznikaly na základě omezeného setkávání lidí.

Když jsem začal psát první věty, uvědomil jsem si, jak chabá je moje schopnost vyjadřování. Knihu jsem musel přepsat nejméně třikrát. Přestože jsem měl ohromné množství poznámek, které jsem si napsal dopředu, uvědomil jsem si po každém přečtení, že mám stále ohromné množství překlepů a text hýří otřesnými hrubkami. Budiž, to je ještě to nejmenší. Zásadní chybou, kterou jsem objevil, pro mě bylo to, že jsem oživoval mrtvé postavy, z chuďase dělal boháče a postavám přiděloval nová a nová jména.

Korporátní život mě totiž nutil ke krátkým, úderným textům; jednoduše řečeno k vysoké efektivitě práce. Nikoliv ke květnatému vyjadřování, jak jej známe z románů. Je to logické, ale jednoduše to zdůvodňuje  moje prohřešky.

Naštěstí existují milí redaktoři a všehoschopní korektoři, kteří odhalí každý můj literární zločin. Stejně tak i betačtenáři, kteří tu jsou od toho, aby mi dali pořádnou sodu předem a nutili mě ke zlepšování. Prostě řečeno, krtci nevědí, že jsou slepí. Někdo jim musí nasadit brýle. Velký přínost tedy spatřuji ve zlepšení psaného projevu a přijímání zpětné vazby. Je to konečný důsledek vlastního psaní.

Nastane ovšem okamžik, kdy zjistíte, že z tisíckrát ohoblovaného dřeva máte místo tužky párátko. Tak moc vybrušujete svůj literární počin, až se zaleknete jeho možné nedokonalosti, že jej studem raději mrsknete do šuplíku. Je pravda, že je více než záhodné na chvíli knihu nechat odležet a vrátit se k ní. V tu chvíli se člověk sám sobě stává korektorem, redaktorem a betačtenářem dohromady a permantentně se mlátí dlaní do obličeje s mlaskavými povzdechy, jakou koninu to tehdy napsal.

Pak je nezbytně nutné jít s tím ven. Nelze se věčně schovávat za nářky nedokonalosti. Rozhodnutí vydat knihu považuji za jedno z nejlepších rozhodnutí v mém životě. Naučil jsem se něco sám o sobě a to je víc než všechny literární ceny, peníze a nehynoucí sláva.

Co na to John Galt? Ten pokrčí rameny a zeměkoule se točí dál.

V dalším díle proberu, kde beru inspiraci, proč se postavy jmenují tak jak jmenují a proč je pro mě lepší mít stálé zaměstnání a psát jen ve volném čase.