Zdraví, to je oč tu běží

Moderní medicína se pomalu ale jistě vrací zpět k prvotním radám babek kořenářek a čínské lidové medicíny. Je libo květ lípy na nachlazení, rýmu či vypadávání vlasů; pampelišku na ekzémy, na nemoci jater nebo překyselení žaludku?

Všechny byliny jsou něčím výjimečné a pro naše tělo prospěšné. Nebo ne?

O tom léta ví i Anna, která žije v jednom jihočeském maloměstě. Osamocena od všech, především od manžela i tchána, bojuje každý den o každý květ, plod i nať, kterou by mohla využít, usušit a odnést do výkupny, aby za to získala nějaké ty finance k vlastní obživě.

„Celý život bolí.“

Červen, měsíc největšího sběru, jí však život převrátí naruby. Je nucena udělat takové kroky, o kterých se jí ani nesnilo. Zubatá navíc obchází kolem ní stále blíže. Anin vnitřní svět se bortí a nemoc pokročila do posledního stádia. A ona stále odmítá pomoc lékařů. V nemoci vidí prokletí rodu, za který má trpět.

Čeho všeho se ještě bude muset dočkat? Mohou ztracené nůžky vyvolat pocit věčného klidu? Přehlíží snad Anna to, co se kolem ní neustále děje? Co asi způsobí setkání s manželem?

*

Myslím na babičku. A na tchána. A na muže, který je stále mým manželem. Kdy to přesně začalo. Kdy přesně jsem se změnila a začala být zlá. Ale copak jsem někdy byla? Prokázala jsem nebývalou sílu, když jsem se dokázala vymotat z pastí rodinných vztahů a naučila jsem se být sama. Nebylo to jednoduché, ale teď to mám a jsem za to vděčná. Nechci nic měnit. Jsem sama, se vším všudy, a tak to mělo vždycky být. Jsi pořád stejně praštěná. Ve skutečnosti jsem ještě horší, ale to se nikdo nedozví. Nikdo mě nezná. Žili vedle mě, ale nikdy nevěděli, kdo jsem a po čem toužím. Bez čeho dokážu žít a bez čeho nedokážu žít.

…

Měla bych hned odejít. Hlavně klid, je to na druhém břehu a je to jen pohled. Mezi námi je hluboká voda a velké ryby. Které já krmím a nechávám žít, ony jsou na mé straně! Tebe sežerou! On tu vůni miloval! Jdu na slunce, a hned jak na mě posvítí, píchne mě v hlavě prudká bolest. Brýle nemůžu najít. V košíku nejsou a nikde na zemi je také nevidím. Od této chvíle je považuju za ztracené. Zpátky tím houštím k mlýnu už ale nepůjdu. Cítím kouř. Vychází z mých vlasů a z kůže, ale nedivila bych se ani, kdybych se otočila a voda za mnou by hořela. Už abych byla na půdě. Chci do tmy. Tam jsem nejvíc doma.

*

Knihy z naší české kotliny čtenáře moc netáhnou, pokud se tedy zrovna nejedná o nějakou již proslavenou hvězdu, jako je Viewegh. Neznámí a začínající autoři mají od začátku těžkou životní úlohu a ne vždy tomu odlehčí a pomůže úspěšná propagace a ochranitelská ruka nakladatele. Češi si už hold odvykli na krásu českých děl a já doufám, že by to mohla Anna Bolavá změnit. Zprvu to vypadalo nudně, ale vyvinulo se to ve velmi zajímavé a jedinečné dílo o nemoci, samotě, minulosti a starostech, jež jsou neustále promítány do života kolem a především do sběru bylin, bez kterého by hlavní hrdinka nedala ránu. Na každé straně je cítit napětí, ale v jiném slova smyslu než jej vnímáme v thrillerech, a zároveň i uklidňující síla dobře zvolených slov autorky. Kniha má potenciál, ale ne každému se bude líbit.

Název knihy: Do tmy

Autor: Anna Bolavá

Nakladatelství: Odeon (http://www.odeon-knihy.cz/)

Vydáno: květen 2015