Vždycky chceme něco

Něco navíc, co ostatním kolem nás závidíme, i když to před nimi nepřiznáme. Měnili bychom hned rádi, protože si stále a pořád nevážíme toho, co ještě máme. A přitom tak ztrácíme i to, co je vlastně pro nás málo. Není to škoda?

Venku padá sníh. Ulice se plní pobíhajícími lidmi a silnice auty. Jen ještě donedávna neznámý muzikant sedí na okenní římse a shlíží z výšky dolů. Jak osvobozující by bylo, říká si, kdyby se jen tak spustil na zem dolů. Byl by to jeho poslední životní čin. Možná konečně ten, který by byl pro něj osobně dokonalý.

„Když člověk žije na jistých místech a jistým způsobem, měl by se ve vlastním zájmu naučit děkovat za drobné radosti.“

Tyler totiž nevěří ve své schopnosti. Za život už prošvihl mnoho ztracených a nevyužitých šancí, jež ho nechávají stále na pochybách. Může opravdu on složit písničku, ve které by dal hold své nemocné a umírající přítelkyni Beth, kterou tak bezmezně miluje?

Jiné problémy zase řeší jeho homosexuální bratr Barrett, který nedokáže poznat někoho, se kterým by strávil zbytek svého života. Odpuzuje snad ostatní od sebe? Nebo v tom je úplně něco jiného? Dokážou snad z přítomnosti nakonec vytvořit pohádku, kterou by rádi žili?

*

Má naději. Naděje je dnes už obnošená šaškovská čapka. Vybledlá, sešívaná, s rolničkou na špici. Kdo má dnes energii ji nosit? Ale kdo zas má dost odvahy, aby ji zahodil docela, aby ji nechal ležet zmačkanou u cesty? Tyler ne.

„Taky doufám,“ kývne. „Doufám a věřím. A možná dokonce malinko doopravdy.“

…

Řekne: „Já prostě chci, aby ta písnička byla dobrá, sakra.“

„Však bude.“

„Mluvíš jako máma.“

Barrett pokrčí rameny. „Já jsem jako máma. A co budeme povídat, ani kdyby ta písnička nebyla dobrá, tak to nebude vadit. Rozhodně ne Beth.“

„Ale mně jo.“

…

Selhal jsi. Zkus to znova. Selži líp. Ano?

Znovu si zazpívá první dva verše. Doufá, že povedou… k něčemu. K něčemu magickému, k něčemu neurčitě správnému a… dobrému.

Zpívá si tiše v kuchyni.

Zkus to ještě jednou.

Začne znovu zpívat a Beth ve vedlejším pokoji spí. Tiše zpívá své milence, své budoucí nevěstě, své umírající dívce, dívce, pro kterou je určena tahle píseň, a upřímně řečeno i všechny ostatní. Zpívá a v pokoji se pomalu jasní.

*

Jedna z knih, jež bude vévodit mé skromné knihovničce pokladů, pokud to mohu takto zdrobněle říci. Čtivá, smutná, depresivní, ale i plná naděje, tím vším a mnohým dalším je Sněhová královna od Michaela Cunninghama, který se stal jedním z mých oblíbených autorů. Každé jeho dílo dokáže naše srdce zasáhnout, na chvíli povznést a odvést nás od starostí kruté reality, jež dokáže skvěle dát do kontrastu s něčím tajemným, příjemným a libým. Nezklamal mě silným příběhem ani bytostně blízkými hrdiny. Nenechte si knihu ujít, neboť stojí za to!

Název knihy: Sněhová královna (The Snow Queen)

Autor: Michael Cunningham (http://www.michaelcunninghamwriter.com/)

Nakladatelství: Odeon (http://www.odeon-knihy.cz/)

Vydáno: červen 2015